Něco pro uši, pro oči i pro duši II


Hlavní strana 1. setkání 2. setkání 3. setkání 4. setkání 5. setkání 6. setkání 7. setkání 8. setkání 9. setkání

Někdo mě vede za ruku

Někdo mě vede za ruku, když bojím se jít tmou – znáte tu písničku, ne? Zpíváme ji a ona nás ujišťuje, že nejsme sami, někdo nás má rád a vede nás za ruku. Toho si vážím (však to není žádná samozřejmost, že nás někdo má rád).

Někdo mě vede za ruku. Jenže ta tma, které se bojím, ta tu zůstala. A já se jí bojím. A mám tamtudy projít. Co s tím mám udělat?

Statečně se postavím a zakřičím: „Hej, já mám právo na světlo, slyšíte!“ Čekám, co bude, a ono nic. Pořád je tam tma. Tak zkusím takovou lest. Zavolám: „Žádná tma neexistuje. A i kdyby, stejně se nebojím!“ Čekám, co bude, a ono nic. Tma je pořád a já se jí bojím dál.

To je teda nadělení! Potmě se přece přepadává, krade, vraždí, však to znáte určitě aspoň z filmů. To by nemělo být, tmu už měli dávno zrušit! Jenže nezrušili, tak se jí bojím. Ještě že mě někdo drží za ruku a vede mě, když se tou tmou bojím jít. A mimochodem – to jsem zapomněl říct – ten někdo, kdo mě vede za ruku, ten se tmy nebojí. Naopak, tma se bojí jeho. Však se mu někdy říká „slunce spravedlnosti“ a všelijak podobně. Proto se tolik nebojím, když jsem s ním.

Teď si dopřejme pohled z druhé strany, shora, z nebeské pozorovatelny. Představte si, že sedíte na tribuně na velikém nebeském stadionu a koukáte na úžasně napínavý zápas. Ďábel a jeho pohunci bojují proti nebeským andělům. Řež je to ukrutná a trvá strašně dlouho, protože andělé bojují srdnatě a přitom čistě, jenže ďábelníci, to se ví, faulují a švindlují, jak se od nich dalo čekat. Ale není jím to nic platné, prohráli i tak. Zápas skončil, tohle už se nezmění. Prohráli a navíc je vyhodili z nebe, protože fauly a švindl a sprosťárny tam nepatří. To si prosím dobře zapamatujme: že švindl a sprosťárny do Božího království nepatří a jestli k tomu království chceme patřit my, musíme se jich vzdát.

Ďábla shodili z nebe (sláva, haleluja) a on bum bác, padl na naši zem. Už ví, že prohrál. Už ví i to, že špinavosti, lži, švindl a sprosťárny do Božího království nepatří. To všechno ďábel moc dobře ví, ale povídá si: „Třeba to nevědí oni.“ Tím myslí nás. Že to možná nevíme a že mu naletíme. No a tak to na nás zkouší.

„Víte, co všechno byste mohli mít?“ povídá a vytasí nabídkový katalog všeho, co máte rádi. „A stačí tak málo, stačí, když se mi pokloníte.“ Abyste rozuměli: poklonit se tomu starému hadovi znamená udělat něco, co má rád a co u Pána Boha naopak nemá místo. Třeba pustit mezi lidi nějakou úlisnou pomluvu, zradit někoho, pěstovat podlost a faleš, ubližovat a jiné neřádstvo provádět (na to jsou zase jiné katalogy).

Na nebeském stadionu to vypadalo tak jasně: andělé ďábla prostě vyhodili a bylo to. Jenže tady na zemi to tak jasné není. My lidi jsme někdy napůl andělé (to když nějakou ďáblovinu odmítneme), ale někdy je to obráceně a my na ty čertoviny naletíme a sedneme na lep. To pak i „dobří“ lidé dělají hrozné věci, ani se sami kolikrát nestačí divit a jejich blízcí ještě víc.

Když tenkrát andělé poslali ďábla pryč, ať už neotravuje, zpívali přitom takový krásný chvalozpěv: „Právě teď přišlo spasení a království našeho Boha!“ Už je to tak, přišlo k nám spasení, máme tady na zemi nebe (sláva, haleluja). Jenže když ten starý úlisný škodič padl na naši zem, máme tu i peklo. Opravdu. Naši předkové říkali nebe tomu, co máme nad hlavou, a peklo si představovali někde v podzemí. Ale ono je to všechno mnohem blíž. Nebe, to je každé místo, odkud ďábla vyhodili, takže se tam teď žije podle Boží vůle. Je tam i cosi jako domovní řád: víra, naděje, láska. Peklo je zas všude tam, kde vládnou ďáblova pokušení. Peklo nemá žádnou adresu, stěhuje se z místa na místo. Totiž my lidi ho děláme jeden druhému a nejčastěji oba dva třetímu. Anebo každý sám sobě, i to dovedeme. Tak to máme na zemi obojí: nebe i peklo.

Máme na zemi nebe, máme tu i peklo, můžeme si vybrat, kam se chceme vydat, ale nejsme odkázáni jen na vlastní chabé síly nebo na náhodu. O peklo na zemi nestojím, do nebe sám netrefím a postavit ho neumím, a tak nevím, jak ten život zvládnu; vidím před sebou jen divnou šedou tmu, černá s bílou smíchaly se spolu, ale představte si, on mě někdo drží za ruku a vede mě. A ten někdo se tmy nebojí, naopak tma se bojí jeho a dává se na ústup.

Ten „někdo“ moc dobře ví, že se v té tmě nevyznám a že se trochu bojím. Ví i to, že občas šlápnu pekelně vedle. Ví to, a přece nám na tuhle zemi přinesl nebe, ďábla-žalobníčka poslal za dveře a nás všechny pozval dovnitř.

A tak se k Bohu modlíme buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, protože chceme, aby i tady mezi námi dostalo peklo pořádně na frak – jako předtím v nebi. Nás se tma nebojí, ale jeho ano. Na nebi se Boží vůle už dávno děje. Na zemi nám to jde ztuha, ale Bůh přinesl nebe na zem a ještě nás drží za ruku, tak čeho se bát? A ti, kdo se spolehli na Krista, ti už tou tmou prošli a zvou k tomu i nás.





Kontakt


Něco pro uši, pro oči i pro duši pro vás připravuje
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Jihlavě
Vrchlického 1
Jihlava

info@iprodusi.cz