Něco pro uši, pro oči i pro duši II


Hlavní strana 1. setkání 2. setkání 3. setkání 4. setkání 5. setkání 6. setkání 7. setkání 8. setkání 9. setkání

Jak vypadá boží horor?

Bible není kniha reportáží. Ani dějepis. Spíš něco jako klíč k určování hodnot – co je pro život důležité a jak s tím zacházet. Aby se to líp pamatovalo, je to tam sepsáno formou příběhů. A aby se to pamatovalo ještě líp, připomínají ty příběhy někdy horor...

Obraz první: Job

Šťastný, spokojený, navíc bohatý – to se to člověku žije! „Důvěřuju Bohu a žiju mravně,“ říkával Job sousedům, kteří si pořád na něco stěžovali. Kdož ví, jak to myslel, ale oni jeho slova pochopili tak, jako by říkal: „Kdybyste žili jako já, taky byste...“ Neboť víra typu „něco za něco“ je mezi lidmi hodně rozšířená (ať v Boha věří, nebo ne).

Jenže pak to přišlo. Jedno neštěstí za druhým. Přišel o děti, o majetek, o dobrou pověst, o zdraví. Jestli vás napadá ještě něco, co předtím měl, tak to už teď taky nemá. Jen manželku, která mu řečněním dělá ze zbytku života příruční peklo.

V nouzi poznáš přítele, říká se, a je fakt, že pár jich Jobovi přece jen zůstalo. Tři z nich se dostavili, aby s ním prohodili pár slov. Jenže co slovo, to – no perla ne, spíš mina.

„Jestli by mi nebylo líp, kdybych se narodil mrtvý,“ posteskl si při těch hovorech Job, „nic zlého jsem nikomu neprovedl, tak zač mě Bůh trestá?“ Snad si i on myslel, že šťastný život je odměna za dobré chování, a zkazí-li se, musí to být trest. Ale za co?

„Nerouhej se! Že ti umřely děti, to je smůla, ale asi si to zasloužily, kdo ví, co vyváděly! Ovšem ty buď zbožný a znovu se ti dobře povede,“ pravil jeden z přátel. Joba tím moc nenadchl, ale co mu na to máte říct?

„Jen tak pro nic za nic by tě Bůh takhle neproháněl, na dobré lidi zlo přece nechodí. Když vykládáš, že ses ničím neprovinil, sám se usvědčuješ ze lži. Jsi prevít a ještě to nechceš přiznat, že ti není hanba!“

Tak to slyšíte. Víra jako něco za něco. Plním normy dobrého jednání, tak žehnej, Bože! Nežehnáš-li někomu, pak neplnil normy, jeho chyba, jak prosté, milý Watsone. Jenže co když se to z téhle logiky vymkne? Co když si zlo došlápne na dobrého a gaunerům se vyhne? Znáte to, to se pak lidi vztekají: „Bože, jestli blbě vidíš, tak si pořiď brejle, trefil jsi trestem místo souseda mě!“ I to je pořád víra typu „něco za něco“, jenom tentokrát s poruchou na Boží straně.

Job si vinu nepřipouští, jeho tři přátelé mu ji vnucují, ale všichni dohromady mají takové svrbění, co když je to opravdu nějaká porucha božího systému (ale nahlas to raději neřeknou, aby z toho nebyl malér, to víte, něco za něco...).

A to už je tu čtvrtý a že jim ty pochybnosti rozptýlí. „Už to nemůžu poslouchat,“ povídá, „musím k tomu něco říct, aby se mi ulevilo.“ (Všimli jste si? Aby se ulevilo jemu, ne Jobovi, na toho kašle.) „Vy byste nakonec snad hodili vinu na Boha a to já tak nenechám,“ rozhorlil se. Spíš jim pochybnosti zakázal, než že by je rozptýlil. Třeba se mu ulevilo, nevím.

Jobovi díky všem těm jejich útěchám bylo hůř a hůř. Nakonec promluvil i Bůh. Ty čtyři mudrlanty poslal i s jejich teoriemi k šípku. „Můžu stvořit, co je dobré, i co vůbec nechápete,“ řekl. A když s tím Job souhlasil a že se teda vzdává všech přiboudlých vysvětlení a teorií, proč je na světě zlo a proč si došláplo zrovna na mě, dodal Hospodin: „Teď mluvíš dobře. A za tady ty kvákaly, co tě přišli usvědčit, se můžeš přimlouvat, potřebují to.“

Příběh pak končí happyendem, Job je zase zdravý, krásný, bohatý a má novou spoustu dětí.

Tedy: v životě to vždycky happyendem nekončí. Tady v tom příběhu ano, ale není to reportáž, je to obrazné vyjádření, že vás Bůh má rád, i když jste v maléru, a že vás neopustil, takže co vy víte, jaké šťastné rozuzlení našich životních uzlů ještě může přijít...

Obraz druhý: Izák

„Budoucnost tvého početného rodu je veliká,“ řekl Hospodin a Abraham (to je můj táta) si toho vážil. Koho by netěšilo, že to tu s ním neskončí a že i jeho víra bude pokračovat dál. Abraham má dva syny. Prvního si pořídil s otrokyní (s výslovným souhlasem své ženy Sáry) a mě má se Sárou. Vlastně dneska už má jen mě: toho staršího, co si ho pořídil s otrokyní, se totiž zřekl. Máma ho nemohla vystát a jeho matku už vůbec ne, Abraham jejímu tlaku podlehl a Hagar i s Izmaelem vyhodil z domu.

Takže teď už jsem budoucností našeho rodu jen já. A nechybělo moc a bylo po budoucnosti.

Jednoho dne mě táta probudil dost časně a že jdeme na výlet. Nevím, jestli chodíte rádi do přírody, ale my jsme kočovníci, a tak mě další výlety moc nebaví. Ale tentokrát to prý je moc důležité a že jdeme na nějakou bohoslužbu. Šli jsme tři dny až k jakési hoře. Tam táta nechal služebníky a osla, dřevo na zápalnou oběť naložil na mě a dál jsme stoupali sami.

„Tati, dřevo máme, ale nezapomněli jsme obětního beránka?“ zeptal jsem se. „On už si Bůh poradí,“ odpověděl.

Když jsme došli nahoru, postavil ze dřeva hranici. „Pojď sem,“ řekl a když jsem k němu přišel, vzal provaz a svázal mě. Položil mě na tu hranici a mně došlo, co má za lubem.

„Nedělej to,“ povídám, „mládí je budoucnost lidstva. Jsem tvoje naděje, ovšem to bys mě nesměl podříznout, jinak praotcem velkého národa nebudeš.“ Moc velký dojem to na něj neudělalo. Mlčel a brousil nůž. „Mládí vpřed!“ vyhrkl jsem. „Zmlkni,“ odsekl.

Dál to naštěstí bylo jak při natáčení filmu, znáte to, jak režisér zařve: „Stop!“ a všechno se zastaví. Táta toho teda nechal, rozvázal mě a došel si do houští pro berana, který se tam nějak zapomněl.

Líčil jsem to pak doma mámě, že je táta asi blázen a že se ho bojím, ale odpověděla, že to tak prý chtěl Bůh. Teda aspoň táta jí to tak říkal. Bůh se prý chtěl ujistit, že se táta dokáže vzdát fakt všeho. I mě. Chtěl, aby táta pochopil, že víra člověka podrží, i když přijde opravdu o všechno.

Přišlo mi to docela uhozený. Že aby táta něco pochopil, mě to málem stálo krk. Ale asi to tak v životě chodí, i když to není zrovna spravedlivý. Někomu by mě třeba přišlo líto, že jsem málem přišel o život, když jsem ještě tak mladej – ale o to mládí tu nejde. V reklamách sice říkají, že má i starý člověk vypadat mladě, ale to jsou jen takové kecy, aby se prodaly nějaké mastičky a preparáty. Mně to ale přišlo uhozený kvůli něčemu jinému. Táta před časem vyhnal z domu mého nevlastního bráchu a já si myslím, že z toho má dodnes pochroumané svědomí. Toho už se nezbaví. O to víc s mámou lpí na mně a je mu z toho všeho mizerně a možná proto mě chtěl poslat do věčných lovišť, aby všem dokázal, jak je od svých potomků svobodný. No nepřijde vám to na hlavu? Aby svoje problémy řešil tím, že je odskáču já?

Vlastně možná proto přišla tahle akce. Deptá ho svědomí, lpí na mě, tak mu Bůh od toho maléru pomohl (i když poněkud svérázně). Řekl mu: „Co máš co na někom lpět, tvoje budoucnost není v tom, jak si to naplánuješ. Visíš na Izákovi, ale ten je stejně můj, tak mi ho dej.“

Bůh měl pravdu, jsem Boží, ne tátův (tohle pochopit, to jde rodičům většinou dost ztuha). Tak mě chtěl táta teda vrátit, ale Bůh ho zarazil, že kvůli tomu mě nemusí hned podříznout. Že patřím Bohu, kvůli tomu nemusím být nebožtík. Stačí, když mně prostě dopřeje, ať patřím Bohu a ne jemu, a když mně pořádně vysvětlí, jak se to dělá (to patřit Bohu). To je přece úkol rodičů, no ne? Bůh rozhodně splní, co slíbil, a my mu to nemusíme plánovat a řídit. Takhle mně to aspoň všechno vysvětlila máma. Je fakt moudrá. Ale i ona má svý mouchy – to, že vyhnali bráchu, to bylo hlavně její dílo.

Rodiče jsou fajn vynález, ale někdy je to s nimi kalamita. Táta kdysi Bohu slíbil věrnost, i když přesně nevěděl, co to bude obnášet. Pak teda dost spoléhal na svou šikovnost a taktiku a moc mu to nevycházelo. Když mu Bůh slíbil perfektní budoucnost a mraky potomků, začal trochu věřit ve mě. Což taky nebyl moc dobrý nápad a Bůh mu ho touhle akcí zkusil vymluvit.

Vůbec je ta víra nějak složitější, než jsem myslel. Ale z jedné věci mám radost. Že když vám někdo melduje, že pro spasení máte někoho obětovat, tak to už u nás díky Bohu neplatí. To mě osobně fakt těší, to asi chápete po tom, co jsem zažil.

Doslov

á nevím, kdo nás namáčí do těžkostí. Asi my. A kdekdo a kdeco kolem nás. Bůh je v tom určitě namočený taky, ale podle těch příběhů bych řekl, že v tom nelítá jako spoluautor vašeho trápení, ale spíš jako spolutrpící.

V životě to vždycky nekončí happyendem. Po křesťansku bych dodal, že pro nás to happyendem spíš začíná. Lidi, aby si zachránili kůži, to někdy skoulí tak, aby zlo místo nich odskákal někdo jiný. To Bůh to dělá jinak: Abyste si zachránili kůži, odskáče to sám (říká se tomu velikonoce).

Nevím, komu věříte vy – ale jestli sobě, tak to teda Pán Bůh s vámi. To myslím vážně: Pán Bůh ať je s vámi, protože kdybyste se spolehli jen na sebe nebo na někoho z rodiny nebo třeba na někoho z těch, co nám vládnou, nemuselo by to dopadnout zrovna dobře.





Kontakt


Něco pro uši, pro oči i pro duši pro vás připravuje
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Jihlavě
Vrchlického 1
Jihlava

info@iprodusi.cz