Něco pro uši, pro oči i pro duši II


Hlavní strana 1. setkání 2. setkání 3. setkání 4. setkání 5. setkání 6. setkání 7. setkání 8. setkání 9. setkání

Co dokáže strach

Byl jednou jeden a ten se strašně bál. Byl samé „Co kdyby přišli“ anebo „Co kdyby mi všechno vzali“ a měl z nich nahnáno. Neměl to ze své hlavy, občas se opravdu semele v životě něco zlého. A tak se bál. Strach má velké oči, tak se bál čím dál víc. Nebál se sám, bylo jich takových spousta. Vlastně všichni: kudy chodili, tudy se litovali a proklínali osud.

Jednou za čas se odvážil vylézt z úkrytu, aby popadl část zásob, co si je poschovával, a že s tím zas honem uteče, když tu najednou slyší:

„Buď zdráv, statečný bojovníku!“

A kruci, tak mě vyhmátli, povídá si a hledí, kudy zmizet.

„Povídám: Buď zdráv, statečný bojovníku!“

Rozhlédl se a on to Boží posel. „To bylo na mě? Zdráv snad jsem, ale statečný bojovník asi ne, to si mě s někým pleteš.“

„Nepletu. Povídám, že jsi statečný bojovník, a vím, co říkám.“

„Teď možná kuráž mám, když tu nejsou oni. Ale až přijdou, to se zas podělám strachy.“

„Nepoděláš. Vyženeš je. Proto jsem tady.“

„Já? Jak bych je mohl sám vyhnat?“

„Kdo říká, že sám? Sežeň si kumpány. Ale aby tví kámoši pochopili, oč jde, napřed jim zbourej ty jejich pomníčky, co se u nich modlí k úspěchu a k věčné prosperitě a k podobným ptákovinám.“

„S tím nebudou souhlasit.“

„O tom nepochybuju. Tak do práce, hochu.“ A byl pryč.

Gedeon (tak se ten bázlivec jmenoval) ty pomníčky teda v noci zboural. Byl z toho poprask, ale brzy utichl, protože se zase tak moc nestalo, jak se záhy ukázalo, a akce mohla začít.

„Milý Bože, tak jsem dal dohromady armádu. Myslíš, že je nás dost?“

„Není. Je vás zbytečně moc.“

„Neutahuj si ze mě, tamtěch je daleko víc!!“

„To neřeš, to z tebe zase mluví strach. Běž a řekni svým chlapům, že kdo se bojí, může jít domů.“

„To mně tu nikdo nezbude! Vždyť víš, že jsme stateční, až když je po všem. To je pak každej chytrej jak rádio a vykládá, jak se to mělo udělat a že on to vždycky říkal a tak. Ale když jde o kejhák, všichni se zdejchnou.“

„Tak je nechej, ať se zdejchnou.“

Nechal je tedy a většina se jich opravdu zdejchla.

„Bože, představuju ti trapný zbytek bývalé armády. Už jsi spokojenej?“

„Ne. Je vás pořád moc. Nechci, abyste se pak kasali, až to dobře dopadne, že to je tím, kolik vás bylo a jací jste kabrňáci. Něco vymysli, ať ty vaše bojové řady pořádně prořídnou.“

Tak udělali takový testík a Gedeonovi zůstaly poslední tři stovky mohykánů.

„Už je to dobrý, Bože?“

„Už jo. Teď už snad nebudete machrovat, jací jste borci. Teď už snad pochopíte i vy, že jste to velké vítězství, co vás čeká, dostali darem.“

Gedeon měl chuť se trochu urazit, ale netroufl si. Nechtěl si to v nebi rozházet. A krom toho byl zvědav, jak to Bůh chce zaonačit, když je jich tak málo.

Neměli špiony, takže nevěděli, co protivník, a asi to tak bylo dobře, protože neměli žádné zbraně a neměli ani kloudnou strategii. Vlastně neměli šanci uspět. Jediné, co měli, bylo nejasné tušení, že si je oni – tamti – namažou na chleba. Ale když Bůh řekl, ať do toho jdeme, tak do toho půjdeme. Snad ví, co dělá. Kdyby to nevěděl Bůh, tak kdo?

Údolí, ve kterém měli tábor tamti, bylo obklopeno pár kopci, tak si na ně ty tři stovky polostatečných vylezly. V jedné ruce baterku, ve druhé trumpetu. S tímhle arzenálem se toho moc vyhrát nedá, říkali si, ale nic jiného neměli. Přesně o půlnoci rozsvítili a začali troubit a dělali kravál jak fanoušci Sparty na Baníku nebo Jihlaváci v Třebíči. Jak tak troubili a jak tak bušili a řvali, neměli čas se bát.

Strach se ovšem jen tak nevzdá a když neměl v moci Gedeonovce, osedlal si tamty druhé, co měli ležení v údolí. Vypukla tam panika jak se patří, zmateně ve tmě pobíhali, zděšeně koukali na ta světla a poslouchali ten kravál, křičeli „To je konec, to je konec“ a mávali kolem sebe meči hlava nehlava. Kdo měl nohy, utekl, koho propíchli, už toho moc nenaběhal.

A bylo po boji. Vlastně ani nebojovali, jen se přestali bát. Cestou domů o tom rozprávěli – že to byl vlastně šílený risk (co kdyby to nevyšlo?), ale dobře, že do toho šli, protože jinak by se nestalo, že oni – tamti – už na nás teď nemají a jsou pryč.

Když mumraj utichl a rozednilo se, dokonce se kapku styděli, že se až doteď tak třásli strachem. Čeho se vlastně pořád tak báli? Teď už vidí, že ničeho, co by za to stálo – jenže to vidí až teď. Dokud máte strach, tak se bojíte a nikdo vám to nevymluví. To přece znáte z dětství: když vám rodiče řekli, že se nemusíte bát, tak jste usoudili, že to znamená, že ono je čeho se bát a oni mají jen takové ty rodičovské řeči.

A co vlastně řekneme doma? Že tamti utekli sami od sebe? To moc statečně vypadat nebudeme. Tak jim řekneme, že... A tu si Gedeon vzpomněl: „Když vás bude jen pár, tak snad nebudete machrovat, jací jste borci. To už snad pochopíte i vy, že jste to velké vítězství, co vás čeká, dostali darem.“ To mu řekl Bůh a Gedeon měl chuť se urazit, vzpomínáte, ale netroufl si. „Tak prr, hoši,“ řekl teď, „tenhle boj vyhrál Bůh a my to normálně budeme vyprávět, jak to je.“

A zavládl pokoj, aspoň do dalšího rizika a nebezpečí, protože žádné takovéhle vítězství není definitivní (prohra ovšem taky ne, naštěstí). Tak si ty pokojné časy pojďme dosyta užívat, dokud jsou, a až zas bude třeba se něčeho pořádně nebát, budeme to řešit – když bude Bůh s námi, to se nebudeme muset bát pro mě za mě ani údolí stínu smrti.

Tak je to pomalu se vším. Třeba zrovna s církví.

„Je nás strašně málo, v tomhle počtu nic nezmůžeme,“ říkáváme.

„Na to, co máte dělat, je vás až až,“ povídá Bůh.

„Hele, neutahuj si z nás, v kostele je nás pět a půl, v kartotéce osm a půl a podívej se na ně, na tamty, nemají nás rádi a jde z nich strach.“

„Jak na koho,“ povídá Bůh, „na mě ne.“

„Na tebe možná ne, ale na nás jo, vždyť nevíme, co nás čeká a jak to všechno bude a doba nám nepřeje a taky aby nepřišla bída a hlavně to zdravíčko a...“ (a doplňte si sami, co ještě, a nehodící se škrtněte).

„Když vás bude pět a půl, tak snad přestanete vykládat, jací jste borci. To už snad pochopíte i vy, že jste to velké vítězství, co vás čeká, dostali darem.“

Tahle věta by nás měla provázet vždycky a všude. Abychom nemachrovali, když nás půjdou miliony. Abychom se nebáli, když nás bude pět a půl. A abychom se tím moc nezabývali, když nás bude něco mezi tím.

Stačí, abyste pořádně posvítili, když lidi žijí v nějaké hloupé tmě. (Světlo světa se tomu říká.) Můžete přitom občas dělat trochu kravál, aby zpozorněli, že se něco děje. Sviťte a pak už to nechejte na Bohu a počkejte, až vás přejde strach a až se začnou bát tamti.

Mnoho a mnoho let po Gedeonovi křesťané přemítali, kdo vlastně jsou „tamti“. „A víte, že lidi ne?“ napsal jim k tomu jeden z apoštolů. Tamti nepřátelé, co proti nim bojujeme, to jsou všelijaké pochybné existence, které nejsou z masa a kostí, ale osedlávají si lidi nebo třeba celé národy a mrzačí je. A lidi pak jdou a bojí se sebe, bojí se jiných lidí, budoucnosti se bojí a přírody a všeho a závidí a nenávidí a dělají hrozné věci. Tak jim pomozte, aby se nebáli oni, ale aby se začaly bát ty pochybné existence, co si na ně zasedly.

„A jak asi, když nejsou z masa a kostí?“ ptali se křesťané a apoštol odepsal: „Za prvé víra, za druhé spolehnutí na Boha a za třetí neustálá připravenost dát se do služeb evangelia pokoje. Tohle jsou vaše zbraně, které na ně zaberou.“

Tak si to nějak přebrali a začali to dělat. Tomu, co dělali, se říká církevní dějiny a je to hezké čtení, protože pomáhali, kde bylo třeba, a vytvářeli fajn společenství, ale občas to hezké čtení není – protože když se už zase báli nebo už zase machrovali, nevypadalo to na světě vůbec dobře.

Tak si to taky nějak přeberte. A až vám bude nejhůř a někdo vám řekne: „Buď zdráv, statečný bojovníku,“ nikam neutíkejte. Ví, co říká, a ví, že máte před sebou životní úkol, a taky ví, že ta nejdůležitější životní vítězství si člověk stejně nevybojuje, ale dostane je darem.





Kontakt


Něco pro uši, pro oči i pro duši pro vás připravuje
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Jihlavě
Vrchlického 1
Jihlava

info@iprodusi.cz