Bible si na tolika místech protiřečí! „Hospodin s tebou skoncuje.“ Anebo: „Hospodin tě zachrání.“ Přitom to oboje platí, ty věty totiž pokračují nenápadným „když“. „Hospodin s tebou skoncuje, když...“ nebo „Hospodin tě vysvobodí, když...“ Ale ta když nejsou podmínkou, co musíte splnit. Je to jako dvoje otevřené dveře, pozvánka na cestu. „Jenže co je za nimi? Nevidím, co mě tam čeká. Podívám se, Bože, co je o tom ve hvězdách nebo v játrech našeho psa nebo v křišťálové kouli, a pak ti řeknu...“ Avšak ouha, v horoskopu, játrech, kartách ani kouli se nic nedočtete. Tak zůstaňme u té bible:
Vzpomínali, jak jim tu kdysi za jednoho hodného faraona bývalo dobře. Jenže farao se odstěhoval do nedaleké pyramidy a jeden z jeho nástupců to viděl jinak. „Imigranti se tu množí jak potkani, skoncujeme s nimi. Novorozené kluky nahažte do Nilu, holky nechte, provdáme je za našince a bude.“ Ne všechno, co nařídí panovník, se taky stane. A tady začíná vyprávění o Plaváčkovi (jmenoval se Mojžíš), který tuhle směrnici přežil a dokonce pak vyrůstal u faraonova dvora, princezna si ho adoptovala. Nikdy však nezapomněl, čí je, a když viděl egyptského dozorce, jak mučí jednoho z našich, vzteky bez sebe ho umlátil. Brzy se to rozkřiklo (i když to původně věděl jen ten zachráněný) a Mojžíš raději narychlo zvolil emigraci. Oženil se tam a už to tam chtěl nějak doklepat, jenže...
„Říkám ti, normálně hořel.“
„Ten keř?“
„Jo. A hořel pořád, i když už měl být dávno na troud.“
„Třeba tam zavedli plyn.“
„Potrubím přes poušť ke keři? Proč by to dělali? Hořel, tak k němu jdu (zul jsem si boty, abych si je nepřipálil) a najednou slyším: ́Mojžíši, svolej všechny naše lidi a odveď je z téhle země. Konec otročení, čeká vás skvělá budoucnost a já vám ji dám.́ A víš, kdo mi to řekl? Bůh!“
„Kterej?“
„To jsem se ho taky ptal.“
„A?“
„Řekl mi, ať se neptám. Že prostě je. A že se staral už o naše předky. A že se postará i o nás. A já ať se starám taky. Tak jsem mu na to řekl, že na tak vznešený úkol za a) nemám nadání, za b) prostředky a za c) čas. Ještě jsem chtěl dodat, že je dneska těžká doba (to můžeš říct vždycky, tím nic nezkazíš), ale on mě předběhl a povídá: Těžká doba, co? Tak s tím něco uděláme, obuj se a začni.“
„Obuj se a začni.“ Ale jak? Nejdřív jsem Bohu řekl, že na to nemám nadání. Ale nadání prý dává on, takže ví líp než já, na co mám. Tak jsem namítl, že nemám prostředky, ale prý mi je sežene. Tak jsem řekl, že na to nemám čas, ale prý ať si ho udělám, že to je otázka priorit. Tak jsem řekl, že nejsem řečník a nikoho nepřesvědčím, ale prý mám přibrat bráchu Árona, ten že umí řečnit jak Palacký (nevím, kdo to je, ale raději už jsem se na nic neptal).
„Obuj se a začni.“ Tahle mise má ovšem dva háčky. Za prvé faraona: Umíte si představit, že řeknete vládcům téhle země, co dělají špatně, a že oni půjdou do sebe a začnou jednat líp? To myslím nefunguje.
A druhý háček jsou naši, co je mám dovést ke štěstí. Znáte lidi, jedněm to bude moc hrr, druhým moc pomalu, a všichni vás nakonec pošlou k šípku. Zkoušel jsem to Bohu říct, ale nepřesvědčil jsem ho.
„Farao si nedá říct,“odpověděl („no vidíš“, chtěl jsem smečovat, ale nestihl jsem to), „farao si nedá říct a lid taky ne, a stejně to dokážete. Tak začni.“
Tak jsme se s Áronem vypravili do královských zahrad: „Vážená hlavo státu, bylo to tu kdysi fajn, ale teď už bychom šli. Všichni. S otroctvím končíme a ty jsi možná pán zeměkoule, ale náš ne.“
Ptal se, kdo nás řídí. „Hospodin,“ řekli jsme a on odpověděl, že nikoho toho jména tajné služby neznají, tudíž se ho nebojí a my že jsme banda líná: „Marš do práce, holoto! Normy vám zatím nezvýším, ale už nebudete dostávat materiál, sežeňte si ho sami a běda, když nebudete stíhat!“
První háček nezklamal, s papalášem není kloudná řeč. A nezklamal ani druhý: „Kdo se vás prosil, abyste tahali tygra za fousy,“ nadávali naši spolubratři, „je to tu horší a horší a můžete za to vy!“ To se tak dělá, že když se bojíte silnějšího, zchladíte si žáhu na někom slabším, nejlíp na někom, kdo se nemůže bránit. Znáte to, ne?
Byli jsme pak na hradě u ředitele zeměkoule ještě aspoň desetkrát. Chvílemi se bavil na náš účet, pak zas vyhrožoval, že se pomstí, a tu a tam se opravdu lekl – to když zjišťoval, jestli má Hospodin armádu a jakou, a tajné služby mu řekly, že kobylky, krev místo vody, tmu, žáby a smrt. To poslední s ním přece jen zacloumalo, až vyměkl a ať prý táhneme.
Odtáhli jsme tedy. Jemu se to samozřejmě rozleželo a honil nás, ale to už jsme byli za vodou.
„Tak jsem ten úkol splnil, Bože,“ hlásil jsem nadšeně – přitom ani nevím, jak se nám to vlastně povedlo: nadání ani prostředky na to pořád nemám, ovšem to nějak obstaral on. „Tak jsem to splnil, Bože,“ hlásil jsem a čekal pochvalu, ale Bůh řekl, že tím to teprve začalo. Že dostat se na svobodu je fajn, ale to těžší teprve přijde: teď že jde o to, jak v té svobodě budeme žít a kam si to vlastně namíříme.
Moc mě tím Bůh nenadchl, ale na delší úvahy nebylo kdy, lidi zrovna řičeli, že nemají co pít, natož jíst, a když mají, že to není kvalitní a navíc je to předražený a že bejvávalo levněji a vůbec líp.
Štvou mě tím. Moc dobře vím, jak bejvávalo, oni taky, ale buď lžou nebo jim nějak slábne paměť nebo co. Jenže co s tím, lid nevyměníte. „Na tohle nemám, Bože,“ nahlásil jsem rezignaci, ale marně. Životního poslání se prý nezbavím. A když na to nemám, tak ať se na něj spolehnu, však prý mi pomůže.
Věřím, Bože, že nás nenecháš ve srabu. Věřím. Ale co to dá práce!
Putování vstříc dobré budoucnosti se kapku protáhlo. Snili si krásné sny o světlých zítřcích, pletla se jim do toho beztřídní společnost, rasová čistota, národní fronta, v jednotě je síla, a kdo by si dělal čárky za všechna zvěrstva a špinavosti, kterých se přitom dopouštěli, nikdy by se jich nedopočítal, co toho bylo.
Kdyby měli plavčíka, už by hlásil: „Na obzoru země“, ale neměli ho, co taky v poušti s plavčíkem. Ovšem zaslíbená země už byla doopravdy na dohled. I vyslali dvanáct zvědů, ať to tam omrknou. Přinesli vzorky pohádkové úrody, ale taky zvěsti, že asi nebude snadné se tam usídlit a hospodařit. Lid se dal jako obvykle do nářku (zvyk je železná košile) a hledal, kdo za to může. Tak co teď?
Dva z nich, Jozue a Kálef, je povzbuzovali, ať se spolehnou, že je Bůh nenechá v maléru. Zbylých deset zvědů navrhovalo pokračovat v lamentování (nevím přesně, co si od toho slibovali). Chvíli o tom mudrovali a pak davově usoudili, že líp už bylo a že je nejvyšší čas vrátit se do otroctví.
Kdyby tenkrát měli zastupitelskou demokracii, hlasování těch dvanácti zástupců by dopadlo deset ku dvěma pro návrat (do minulosti sice není kudy a jak se vrátit, ale komu by to v tu chvíli vadilo?). A pokud by uspořádali referendum, neboť hlas lidu – hlas boží, byl by výsledek ještě drtivější. Davová většina někdy usnese pořádnou blbost. Často je člověk s nadějí a s pravdivým pohledem na věc v menšině a někdy je s tím mezi lidmi dočista sám. Tedy skoro sám, naštěstí se může ještě spolehnout na někoho podstatně silnějšího, než jsme my lidi. Ovšem dá to fušku.
Málem by byli Mojžíše a Árona tenkrát ukamenovali (a ti dva zrádní zvědové, co místo fake news nabízeli naději, by nejspíš přišli na řadu hned po nich). „Že jsme sem vůbec chodili, že jsme raději cestou neumřeli, teď tu leda umřeme!“ Logiku to moc nemělo, ale ta se od davu čekat nedá. Leč Bůh tenkrát ctil jejich většinové rozhodnutí, mají mít, co žádají. Chtějí žít a umřít nespokojeně, jak je libo, do zaslíbené země tedy nedojdou. Ale nad jejich potomky se Bůh slituje, ti tam vstoupí.
Mojžíš sám se slíbené země nedožil. Spolehnete-li se na Boží pomoc, nikde není psáno, že dojdete až k cíli, který jste si vysnili. Ale pomůžete tím třeba těm po vás. Ovšem pokud tohle životní poslání odmítnete, zaděláte těm po vás na malér. Stoprocentně. Zrovna o tom jsou ty dvě divné věty z bible: že to s vámi Bůh skoncuje – anebo vás vysvobodí a podepře. Ale to záleží trochu na vás. Je to něco jako otevřené dveře s pozváním, na něž se můžete vykašlat (případné stížnosti si vyřizujte sami), nebo se na něj můžete spolehnout (ale dá to strašnou práci!).