Něco pro uši, pro oči i pro duši II


Hlavní strana 1. setkání 2. setkání 3. setkání 4. setkání 5. setkání 6. setkání 7. setkání 8. setkání 9. setkání

Nepijte čůčo, když je tu dobré víno

Když Ježíš šel přes tu judskou zem, byla zrovna v jednom městě svatba: „Tak tam jdem,“ povídá učedníkům. A šli. Takhle začíná v Bibli jeden slavný příběh – slavný kvůli tomu, co se tam stalo. Taková nepříjemnost: došlo víno. A tak Ježíš přikázal služebníkům, aby do štoudví nanosili vodu. Pak to ochutnali a ejhle – ono je to víno, a skvělé!

Asi málokterý biblický příběh si čtenáři tak oblíbili. Bodejť, zázrak, který končí několika hektolitry báječného moku. Až na to, že se to událo kdesi vskrytu, nikdo o té zázračné proměně vody ve víno ani nevěděl (kromě pár služebníků, co tu vodu tahali), a když se vrchní podivil, jaká kvalita se nalévá ještě na konci oslavy, šel za to pochválit víte koho? Ženicha, ačkoli ten vůbec netušil, která bije. Takže ani nevyšlo najevo, kdo že to s tím vínem zařídil.

Na konci vypravěč ještě dodá, že to je teprve začátek. Že je to znamení něčeho dobrého, co teprve přijde. A přesně tohle máme my křesťané za úkol – kázat všem skleslým lidem o skvělém víně, které je teprve začátkem něčeho dobrého, co je před námi.

„Kázání o skvělém víně bych čekala spíš ve sklípku než v kostele. Ale když už mluvíš o víně: víš, co se říká o církvi? Že pije víno, ale káže vodu.“

Jo, to jsme se v dějepisu kdysi učili: jak vypasení faráři nakládali vyhublým nefarářům spousty příkazů a zákazů a přitom je sami nedodržovali. A za poslušnost jim nabídli odměnu někdy po smrti.

„Nechápu, proč jim to lidi trpěli?“

Lidi spolknou kdeco. Dneska to s oblibou dělají politici. To jsou mimochodem hrozně důležití lidé – politika je prostor mezi lidmi, ten se musí pěstovat a opatrovat pro lidi a to je jejich úkol. Jenže někteří vykutálení hoši tě místo toho něčím vyděsí, dneska třeba tím, že se sem přihrne Drákula nebo Bílá paní nebo tak někdo, kdo ti hodlá vysát krev, ale že oni tě před nimi ochrání. To zas není takový kumšt chránit tě před někým, kdo tu není. A stejně to zabírá a spousta lidí to zbaští a volí je a znovu je volí a už to tu máš zas: sosají víno a tobě kážou vodu (třeba aby ses uskrovnila a hlavně abys jim všechno věřila). Tohle není výsada církve, to umí kdekdo a zrovna v politice je to moc oblíbená disciplína, ale děje se to i jinde, všude se na to najde pár psychopatů – a lidi to kupodivu berou.

„Hele a co kdyby se našel někdo, kdo by to dělal obráceně? Že by kázal víno a sám pil vodu, to taky jde?“

Taky. Zrovna i ty církve, cos je zmínila, i tohle dělají. Třeba když vyprávíme o lásce, která přemáhá strach, a když mluvíme o naději, která dodává sílu, zkrátka o Božím království vyprávíme, jenže když se pak rozhlídneš kolem sebe, tak nic moc, samá voda.

„Tak proč to teda vyprávíte?“

Protože nic lepšího než láska a naděje ani není. Kdo by chtěl lásku třeba vyměnit za prachy, bude k smíchu – to jsem nevymyslel, to je z bible. Ostatně už v bibli, což je teda dost stará knížka, si lidi povídali o smlouvě, která existovala mezi Bohem a člověkem – jenže ji nějak neuměli ze své strany naplnit. Došlo víno nebo co. A tak jim přišla pomoc z té druhé smluvní strany, od Boha. Hele, co je tu vína, a výborného!

„No to je moc hezký, že se to tak píše v bibli, ale sorry, říkals, že to sice vyprávíte, ale že když se rozhlídnu, tak kde nic tu nic.“

Jak kdy. Někdy dobrý, jindy ne. Však víra, láska ani naděje nejsou žádné „A je to,“ jako když Pat a Mat mají hotovo, a nejsou ani „Tohle se naučím a už vím,“ spíš je to krásná a spletitá celoživotní cesta. Někdy to s námi jde z kopce a někdy zas nahoru, někdy jako svatba bez vína a někdy jako životní aperitiv, kde to nejlepší teprve přijde.

„Můžu být upřímná? Poslouchá se to hezky, ale moc mi to neříká. Takový farářský kecy. V čem je to lepší než sliby, že mě ochráníš před upírama?“

Před upíry tě neochráním, protože to neumím a oni tu ani nejsou. Ale kdybych ti to sliboval, tak to se do hlavní role pasuju já jako hrdina. A to není fér. To, co ti zní jako farářský kecy, přece není o mně, ale o něčem, co ti nabízí Bůh, a to je kapku rozdíl. Vezměme ten příběh ještě jednou a zkus se do něj zaposlouchat, jako že se tě týká, jo?

Představ si, že jsi na hostině – takhle se v tom příběhu říká tvému životu. Jsi na nějaké svatbě, přišel tam i Ježíš s učedníky (Ježíš v našem životě taky je). Hostina v plném proudu, a najednou trapas a rozladění: došlo víno. To se nám to žilo, a najednou došla pára, pomoz, Bože.

„Jakože nějaký průšvih?“

Jo. Ale nejenom takový to „co tomu řeknou lidi“, ale pořádný průšvih – jako když nemůžeš dál, narazíš do zdi. Tohle už nebude mít pokračování, není kam a jak. Jenomže víš, jak to tenkrát skončilo: šest štoudví vína jim dal, a toho nejlepšího. Čtenáři k tomu ještě dostali upozornění, že to není všechno, že jen kvůli téhle jedné akci na svět Ježíš nepřišel, protože to s tím vínem je teprve znamení něčeho příštího, ovšem znamení velkolepé.

„Vím, to už tu bylo.“

Já vím. A teď si představ, jak to asi pokračovalo. To se ví, že si to pak lidi doma zkusili: dali do štoudví vodu, čáry máry fuk, a ejhle: je tam voda.

„Co tím chceš říct?“

Je tu řeč o svatbě, tak to zkusím ukázat na příkladu manželství. Dva se dají dohromady, čáry máry fuk, a nic moc – něco tomu chybí, ve štoudvi to šplouchá jak u splavu, ale víno nikde. Kde se stala chyba? Jak to ten Ježíš udělal? Zkoušejí to znova, a nic.

„Proč?“

Schází tomu to, co Ježíš dosvědčil: totiž že Bůh je láska. Fajn, tak přidali hrst představ o lásce, které kdesi okoukali a zaslechli, trochu romantiky, trochu cynismu, zamíchají, ale kdepak, chutná to jak čůčo...

„No fuj. Ale jak jsi přišel na to, že láska je bůh? Proč zrovna láska, proč ne něco jinýho?“

Protože nic lepšího než vztahy v životě mít ani nemůžeš. Fajn vztah k druhým lidem a jejich lásku k tobě. Nic lepšího fakt není – to ovšem člověk pozná, až když mu to chybí a nemá nikoho, komu by důvěřoval, až když má sice milion přátel na fejsu, ale žádného opravdického, nablízku. Ale rozhodně jsem neřekl, že láska je bůh, ale obráceně: že Bůh je láska.

„To je snad stejný, ne? Tys nepochytil rovnice“

Není to stejný. Protože nejsme v matice, ale v bibli a tam, když se řekne láska, to znamená, že si nás Bůh zamiloval a dělá pro nás první poslední a platí to ze svého, programově se nevyhnul ani ztrapnění a pak dokonce ani smrti, abychom my měli pořádný život. Tohle je v bibli láska a to máme nafasovat a poslat dál.

„To nedokážu posoudit, nejsem vdaná. To jako že pro manžela mám dělat první poslední a platit to, i když budu trapná? Pěkně děkuju!“

Když to udělá taky on pro tebe, nebudeš trapná. Ale to není jen o manželství, ale i o jiných vztazích mezi lidmi. Když do nich investuju lásku a naději a důvěru a je na mě spolehnutí, je to pro jejich život to nejlepší, co jim můžu dát.

„A co za to?“

Snad to udělají taky tak a taky do mě budou takhle investovat. Protože – sorry, že se opakuju – nic lepšího než vztahy v životě nezažiju, jestli se něčemu dá říkat bohatství, tak tomuhle.

„No dejme tomu. A co když se na mě ti druzí prostě vykašlou?“

To se samozřejmě taky může stát. Prostě samá voda, došlo víno. Jenže je tu pořád to, čím to celé začalo: že za nás Bůh platí ze svého a jsme pro něj fakt vzácní. Když to ti druzí nepobrali a kašlou na tebe, je to sice k nevydržení, ale vlastně je to hlavně jejich problém – pokud z nich mluví lhostejnost nebo lakota nebo tak něco, tak to není o co stát, to jim teda nezávidím. Ale tebe pořád někdo rád má, všimla sis?

„Jako že Bůh?“

Jako že Bůh. A nejen Bůh. Ještě taky ti, kdo to od něj pochytili. Kdo si od něj nasosali toho vína. A dobrý je, že to víno nevysosají, pořád ho bude dost.

„Ty to líčíš, jako by byl život jeden velký mejdan.“

To ani ne, občas je to přece samá voda. Ale jakýsi příslib a naděje by tu byly... Pokud ovšem místo toho nezačneš pít tamto čůčo: toho když si pořádně zavdáš, bude pro tebe život jen samé já a samý strach a k tomu pocit, že je všechno špatně.

„A není snad?“

Jasně že je toho hodně špatně. To tam na té svatbě bylo taky. Když došlo víno, mohli si říct: „Všechno špatně“ a jít pryč. Do prostoru mezi lidmi, do vztahů, co mohou být fajn, by zas přibylo pár zakaboněných ksichtů, co se litují a ostatní jim jdou na nervy. To by tomu dali! Ovšem ti, co neodešli, se dočkali něčeho podstatně lepšího.

„Já už bych šla, už je čas na koncert. Hezky si ho užijte, byla by škoda, kdyby se z fary místo rozesmátých tváří vyhrnuly ven zakaboněné ksichty.“





Kontakt


Něco pro uši, pro oči i pro duši pro vás připravuje
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Jihlavě
Vrchlického 1
Jihlava

info@iprodusi.cz