Něco pro uši, pro oči i pro duši II


Hlavní strana 1. setkání 2. setkání 3. setkání 4. setkání 5. setkání 6. setkání 7. setkání 8. setkání 9. setkání

Boží milost – a co za to?

„Běž a řekni lidem o fajnové budoucnosti, kterou pro vás mám,“ povídá jednoho dne Bůh Jozuovi.

„To už jsem jednou zkusil a málem mě umlátili,“ opáčil Jozue. Honily se mu přitom hlavou vzpomínky, jak ze zaslíbené země, do které měli namířeno, přinesl vzorky lusuxní úrody a jak se lid rozhodl, že je to nějaký švindl a že je nejvyšší čas věrozvěsty dobrých časů pověsit. „To už jsem jednou zkusil a málem mě to stálo krk,“ povídá tedy Jozue, ale Bůh na to:

„Tak jim to řekni podruhé.“

„No díky.“ Chvíli si to v hlavě sumíroval a pak povídá: „Moment. To nebude jen tak. Neřekls, za jakých podmínek. Co za to?“

„Nic.“

„Počkej, v tom bude nějaký háček. Ještě nikdy nikdo nikomu neprokázal dobro jen tak zadarmo.“

„Já jo,“ řekl Bůh.

„Tomu nikdo neuvěří. A teď vážně: co za to?“

„Podívej,“ řekl Bůh, „představ si, že ti dám dárek. Třeba broušenou vázu.“

„Co to je?“

„Dobře, tak velblouda, to víš, co je. Buď se o něj budeš starat, nebo ti chcípne. Už tomu rozumíš? Dám ti krásný život. Buď se o něj budeš starat, nebo ti chcípne.“

„Jo, to chápu. Ale každej velbloud se časem ochodí a pak stejně pojde.“

„No a? Ale do té doby je fajn, že ho máš, ne?“

„To jo.“ A tak jim to Jozue řekl: „Hej, pojďte sem! Bůh nám nabízí na výběr: život, nebo smrt. Já bych bral ten život, co vy?“

„A co za to?“ ptali se lidi. „Nikdo přece nedá nikomu nic zadarmo. Co za to Bůh chce?“

„Nic. Jen abyste se o ten život dobře starali.“

„Jak?“ ptali se lidi. O tom je toho v bibli sepsáno hodně, jak to dělat a jak to nedělat. Oni měli pro začátek takovou nápovědu, desatero Božích přikázání jí říkali a uložili ji do zdobené bedny, kterou nosili s sebou. V té nápovědě bylo v deseti stručných bodech napsáno zhruba tohle:

  1. Ze všech malérů ti pomáhám, z tmavé žumpy jsem tě vytáhl na světlo, umyl jsem tě a mám takový návrh – nepořizuj si jiné bohy, nevede to k dobrému.
  2. Každý si představuje, jak vypadá šťastný život a co všechno k němu musí mít – nebudeš těmi představami lidem kazit život, protože z toho vždycky vyleze zlo, které budou odstonávat ještě pravnuci.
  3. Nehraj si na Boha! Když si někdo hraje na moc důležitého, dělá druhým ze života peklo. Jenže lidi se ho pak leda bojí nebo mu podlézají nebo ho nenávidí a jemu nakonec zbude pekelná osamělost, což není nic moc.
  4. Pamatuj, že i kdyby ses samým staráním udřel nebo uštval druhé lidi, život kvůli tomu hezčí nebude a smysl života si tím nekoupíš.
  5. Pamatuj, že dějiny nezačaly dnem tvého narození! Ti, kdo tu byli před tebou, ti předali něco, co máš užívat a poslat dál.
  6. Neopovažuj se někomu sáhnout na život! Sám sis ho nedal a život jiných lidí ti už vůbec nepatří do rukou.
  7. Bacha na lidské slabosti! Člověk má všelijaké touhy a někdo v tom někdy i trochu ujede: ale ty toho nezneužiješ a nebudeš druhým vyrábět zase další pokušení.
  8. Nebudeš žít na úkor jiného člověka, nebudeš ho vydírat a když po něčem toužíš, nenecháš ho na to doplatit.
  9. Neublížíš druhému křivým slovem.
  10. Ze všech sil se braň závisti, ta by ti rozežrala srdce jak kyselina.

Zhruba tohle bylo sepsáno v té bedně, ve volných chvílích si to pročítali a Jozue jim teď doporučil, aby si to zopákli – takhle se mají starat o život. „A je to venku,“ povídali, „a pak že Bůh nemá žádné podmínky! Vždyť toho na nás navalil až až, to se všechno dodržet ani nedá, aspoň ne dlouhodobě. A když to nedodržíme? Aha? Tak nás sejme. Tomu říkáš kulantní nabídka?“

„Co to zase vykládáte?“ rozčílil se Jozue. „To už jste zapomněli, kdo jste a kde jste se tu vzali?“

To bylo tak: Byli ve městě, které se jmenovalo Jericho, do něj měli při tom dlouhém putování namířeno. To město bývalo opevněno hradbami, prý nedobytnými. Znáte to: po něčem strašně toužíte, léta se k tomu plahočíte, teď už máte cíl skoro na dosah, jen překonat poslední překážku – něco jako příkop, ve kterém je voda nebo medvěd nebo krokodýl, a za příkopem hradby až k nebi. „To nedáme,“ povídali tenkrát. Ale dali. Na Boží pokyn ty hradby každý den mlčky obešli, celkem šestkrát. Jerišáky to nechalo v klidu, považovali je nejspíš za trochu zmatený klub turistů. Jenže sedmého dne obešli město hned sedmkrát a troubili přitom ze všech sil na všechno, nač se dalo troubit, a výsledek se dostavil. Jerišský kronikář to zapsal jako vítězství decibelů nad hmotou, hradby popraskaly a popadaly a město bylo dobyto.

„Ani jste nevystřelili, Bůh vám dal tohle město do rukou jenom tak, pro nic za nic, z lásky k vám, copak už si to nepamatujete?“

„Jistěže pamatujeme,“ uznali. „To byly krásné časy. To byl Bůh ještě s námi a lidi mu věřili. Ale dneska? Škoda mluvit!“

To se tak mezi lidmi sluší a patří: zavzpomínat, že bývávalo líp, oni totiž i lidi bývali lepší, že ano, zato teď je to bída.

Jenže neměli pravdu. Vlastně měli, ale jen zčásti. Že je to dneska s námi bída (aspoň co věrnosti Bohu se týče), to je fakt. Ale že to dřív v tomto ohledu bývávalo lepší, tak to teda pravda není. A že tehdy s námi ještě býval Bůh, tak to pravda zase je, ale ta věta se tváří, jako že už je to jinak a že dnes už s námi Bůh není – a to je lež. Pak se v těch řečech zkuste vyznat: když někdo smíchá fakta s mlhovinou, opepří to lží, zaleje žvaněním a předloží vám to k věření, není snadné se dopátrat pravdy.

Jozuovi už docházela trpělivost. „Že je to s námi bída, to je fakt, ale proč to svádíte na Boha? To není fér! Bůh je s lidmi pořád, nabízí nám fajnový život, tak berte!“

„A co za to?“ ptali se (pokolikáté už), protože jinak než ve stylu něco za něco neuměli přemýšlet ani o Bohu, natož o vztazích mezi lidmi. „Co za to chce?“

„To už jsem říkal: Nic.“

„Ale co potom to desatero, aha?!

„To už přece víte: Respektujte Boží lásku, dopřejte ji sobě (a pořád nefňukejte a nelitujte se) a dopřejte ji druhým lidem zrovna tak jako sobě. A těch deset bodů z bedny, to jsou rady, jak to nezkazit.“

„A když to nedodržíme?“

„Tak si to zkazíte.“

Pustili si to hlavou a nakonec jako jeden muž prohlásili: „Ano, jdeme do toho, tuhle nabídku bereme! Věrni zůstaneme!“ Sláva to byla veliká, však nám ji zapsali do bible, a nadšení nebralo konce.

Potíž je, že když všichni svorně a jednomyslně něco vykřikují, jsou v tom davu trochu schovaní za ty ostatní. Ale když pak dojde na věc a mají odhodlaně mluvit a jednat sami za sebe, zase se ozve ta bída a jsme, kde jsme byli.

Tak i proto chodíme do kostela. „Pane Bože, já to zase zkazil.“

V kostele se nemlží, v kostele se říká pravda. Tak proto to vyznání: „Pane Bože, já to zase zkazil.“

Někdy bych k tomu rád dodal, že za to tentokrát ovšem můžou spíš ti druzí (ale v duchu slyším Jozua, jak mi říká: „Kuš!“). Tak aspoň v duchu dodám, že vlastně ani nevím, proč jsi to dopustil, Bože, tos teda nemusel („Tak ty nepřestaneš!“ hrozí mi na dálku Jozue).

Dobrá, tak na rovinu: „Pane Bože, já to zase zkazil, tak prosím o odpuštění a zkusme nový start.“

A jsem rád, že to jde, a taky jsem rád, že kdybych se pídil, co za to, Boží odpověď už znám.





Kontakt


Něco pro uši, pro oči i pro duši pro vás připravuje
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Jihlavě
Vrchlického 1
Jihlava

info@iprodusi.cz