Něco pro uši, pro oči i pro duši II


Hlavní strana 1. setkání 2. setkání 3. setkání 4. setkání 5. setkání 6. setkání 7. setkání 8. setkání 9. setkání

Když pro oči nevidím...

Kde je vlastně v lidském životě k nalezení Bůh? Všude, nebo nikde? Nebo jak se to vezme? V hodně staré knížce zvané Bible se o tom píše docela dost. Hemží se to tam postavami z dávných dob, ale zkuste si kus jejich vyprávění vypůjčit a možná zjistíte něco, co jste moc nečekali...

I. Velmož v úzkých

V jedné daleké zemi žil na královském dvoře slavný generál. Vyhrál už spoustu bitev a všichni se ho báli (trochu možná i jeho král). Dosáhl, čeho mohl, jenže jednoho dne narazil na nepřítele, kterého neuměl porazit ani s tou největší armádou. Onemocněl. Chytil nemoc, o které se v učebnicích psalo, že se nedá léčit a navíc je strašně nakažlivá. Tu když chytíte, není vám pomoci a navíc nesmíte mezi lidi – takže hajdy do izolace a tam si o samotě počkáte, až přijde konec.

Generál zatím do žádné izolace nešel (a nikdo si netroufl ho tam hnát). A jednou mu jeho žena povídá: „Představ si, máme v baráku otrokyni, malá holka je to, dcera imigrantů, a ta říkala, že u nich prý žije kdosi, kdo by tě zachránil, kdybys tam zajel.“

„Malá holka, co ta tak může vědět?“ povídá si generál. Jenže pak si vzpomněl, že kdo se topí, chytá se i stébla. „Pojedu tam! Vlastně nepojedu, vždyť nesmím mezi lidi! To je jak od Kafky: Abych se té nemoci zbavil, musím za doktorem, jenže za doktorem nesmím, protože mám tu nemoc. To nemá řešení! Leda by mi král udělil výjimku.“

Výjimku dostal a ještě mu k ní král přibalil dopis pro sousedního panovníka. A můžeme vyrazit, liboval si generál. Ale pak mu vrtalo hlavou: co si mám vlastně vzít s sebou? Co člověk potřebuje, když si jde pro záchranu? Usoudil, že nejspíš hodně zlata a stříbra, ať všichni vidí, že na to mám. Sváteční šaty, rovnou desatery. A hlavně ten dopis od krále s doporučením, aby bylo jasno. „Jedeme!“

Kdybyste pana slavného generála při téhle cestě potkali, určitě byste postřehli, že patří mezi zazobané a mocné. Dělal, co mohl, aby to bylo vidět. Možná byste naopak přehlédli, že má trápení a že mu celá ta jeho paráda a bohatství jsou na kočku. Protože tohle lidi skrývají, aby to nikdo neviděl, a někdy o to víc machrují (to znamená, že navenek dělají ještě větší ramena, jak jsou v pohodě a in a cool, ale uvnitř už se sesypali). A někdy si ani oni sami neuvědomí nebo nepřipustí, že už jsou sesypaní a chtělo by to přeskládat. Tohle si ten neporazitelný generál nikdy nepřizná – že je odkázán na něčí pomoc. Jede si sem pro záchranu jako pro něco, co se dá vyhrát nebo si může koupit: „Jsem tu, tak dělejte.“

Jenomže život není povinen se přizpůsobovat vašim snům a představám a generál to nepříjemně rychle zjistí. Předal doporučující dopis: „Posílám ti svého služebníka, je nevyléčitelně nemocný, tak ho uzdrav.“ Podpis, razítko. Jenže to nezabralo, adresát – králík z malinké zemičky – považuje tenhle nesplnitelný požadavek za předehru k další válce a pro jistotu vyhlásil státní smutek. Ovšem co je generálovi platný státní smutek, generál potřebuje zachránit. A to králík neumí.

Kde je vlastně v lidském životě k nalezení Bůh? Zatím o něm v příběhu nebyla řeč, a přesto v něm je, zapletl se generálovi do života, ačkoli ten o tom nemá ani páru. Napřed mu poslal do cesty malou holku, aby ho nasměrovala tam, kde se nabízí pomoc. Generál sice šel, ale nějak to popletl, však jste to viděli: místo člověka prosícího o pomoc sem dorazil jakýsi velkomožný pán, co si hodlá koupit životní štěstí a vy se o to postarejte a hněte sebou! Nepodařilo se a není divu.

Teď se mu Bůh plete do života podruhé. Dozvěděl se totiž o té patálii jistý prorok jménem Elizeus: „Veličenstvo, proč hned vyhlašovat smutek? Pošli toho maroda ke mně, já už si s ním poradím.“

Potká-li se člověk s tím, co bych tu nazval Boží pomoc, kolikrát to s ním moc nehne. „Že mám opustit palác a trmácet se kamsi do zapadákova? Divné mravy tu mají,“ povídá si generál, ale co by člověk neudělal, aby se zachránil (a navíc dá najevo, jak blízko je k prostému lidu) – a tak tam skutečně jel. Umíte si tu kolonu představit, vpředu a vzadu kočáry s modrými majáčky, houkačkami a řehtačkami, uprostřed generál s ochrankou, tak jsem tady.

Až potud by to všechno snesl, jenže víte, co se stalo dál? Elizeus mu nevyšel vstříc, ba dokonce se vůbec neukázal. Místo něj přišel jeho služebník se vzkazem: „Máte se, pane, jít umýt do řeky. Sedmkrát. Že vám to pomůže.“

„A dost,“ řval vrchní velitel vojsk. „Tohle vás přijde draho! Čekal jsem tajemné alternativní obřady, čekal jsem všechno možné, ale ne tohle! Do řeky! Jsem snad špinavý a smrdím? To má být to jejich slavné léčení?! To jsem si mohl doma postavit lázně (a jaké a ne jedny!) a nemusel jsem se trmácet do potoka někde v horní dolní. Obracíme, jede se domů!“

V tomto okamžiku mu vstoupil Bůh do života potřetí. Nikdy to neudělal přímo, vždycky to vyřídil někdo z lidí. Jak tu tak ta mocná celebrita řádí, opovážili se k němu přistoupit jeho služebníci: „Co kdybyste to, pane, přece jen zkusil? Co když to funguje?“

Vzápětí lidé koukali, jak se ten bohatý cizinec cachtá v řece. Nevypadal tak honosně, jako předtím v tom svém pancéřovaném kočáře; z papaláše srdce se stal prosebníkem, jenž (v nouzi) důvěřuje. To je hodně velká změna. Až dosud obávaný šéf, svátečně oděný, vybavený hromadou zlata a důležitými kontakty, zvyklý, že si zařídí, cokoli si zamane – teď musel skousnout, že mu Elizeus a pár dalších lidí tu jeho velikost nebaští, a vzápětí se tu cachtá, trochu směšný, už ne tak mocný, ale odkázaný na pomoc někoho jiného...

Bůh tomuhle člověku vstoupil do života, a to jen proto, aby mu nabídl záchranu. Jenže generálovi to ne a ne dojít. Vyřizují mu to různí lidé: malá holka, Boží prorok, nakonec vlastní služebníci. On to však nevidí a neslyší, jako každý, kdo hodně machruje nebo kdo se hodně lituje a moc neposlouchá, co mu druzí říkají, protože si vystačí s tím, co říká sám.

Klidně by ten generál mohl mít vaše jméno, přátelé. Ale ona by se stejně jako vy mohla jmenovat i ta malá holka nebo tamti služebníci – takhle totiž Bůh vstupuje lidem do života. Vám nebo (s vaším přičiněním) těm druhým.

II. Infekce

Tamten generál místo poroučení začal důvěřovat. Že by Bohu věřil, to bych neřekl, ale Bůh to po něm ani nežádal. Až teď, když se ohlíží, co se to stalo, povídá: „On je ten váš Bůh asi mocnější, než jsem myslel.“

No nic, zaplatíme a půjdeme. Peněz má pořád ještě jako želez, vezmi si, proroku Boží, co hrdlo ráčí a co uneseš, povídá. Ale prorok si nic nevzal: „Pomohla ti přece Boží milost, ne já, tak proč bych si něco bral?“

Generál se tedy sebral a s díkem se vypravil na cestu k domovu. Ještě nebyl z dohledu a už mu ochranka hlásí, že je kdosi dohání. To Elizeův služebník a že prý Elizeus pozdravuje a že si to rozmyslel a vzal by si nějakou tu finanční odměnu a taky jedny šaty pro potřebné, lže služebník, jak když tiskne. „Ani nevíš, jak rád,“ radoval se obelhaný generál a dal mu žádaného hned dvojnásob. Služebník s tím, to se ví, nešel k Elizeovi, ale napřed domů a tam to schoval.

„Kdepak jsi byl?“ ptal se pak služebníka Elizeus.

„Já? Nikde,“ odpověděl služebník, ale moc přesvědčivě to neznělo. „Tak nikde?“ opáčil Elizeus. „Myslíš, že nevím, že si necháváš zaplatit za to, co činí Bůh, a ne ty? Co se to s tebou stalo? Ze sebejistého náfuky generála udělala Boží moc prosebníka a člověka zachráněného. Ale ty? Ty jsi patřil mezi Boží zachráněné, ale teď jsi ty místo generála nevyléčitelný papaláš srdce!“

Závěr

Kde je vlastně v lidském životě k nalezení Bůh? Generál zpočátku myslel, že v tom, čeho dosáhl a co má: kdo se snaží, tomu Bůh žehná, říkává se. Později leckdo hledal Boží vliv v té jeho nemoci, že to byl trest: Boží mlýny přece melou pomalu, ale jistě, říkává se. Jenže tady je to jinak. Bůh tu je v té pomoci, kterou přinášeli malá holka, Boží prorok či obyčejní sluhové, kteří toho mocného maroda přemlouvali k důvěře a k naději.

A co Elizeův služebník, který na konci příběhu odešel nevyléčitelně poničený? Kde tam je k nalezení Bůh? Řekl bych, že pro něj je Bůh mezi těmi, koho nepotřebuju a o koho nestojím (ale raději to neříkal nahlas). Tenhle sluha má teprve před sebou cestu, již generál už prošel.

I bohorovní mohou objevit pokornou větu: „Pane, co je člověk, že na něj pamatuješ?“ (vidíte: kdo by to byl od nich čekal?), zatímco i lidé dobří a skromní se mohou nechat nachytat, když jim nalíčíte úřad, funkci, peníze, vliv či moc (vidíte: kdo by se byl nadál?).

Tak tohle je náš svět a Bůh ho pořád ještě nepustil z ruky. Běhá tu spousta lidí papalášsky natvrdlého srdce, běhá tu i spousta nenápadných poslů Boží lásky – a jedni i druzí můžou nést vaše jména (jak kdy). A přesně tohle je způsob, jak se Bůh nám lidem plete do života.





Kontakt


Něco pro uši, pro oči i pro duši pro vás připravuje
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Jihlavě
Vrchlického 1
Jihlava

info@iprodusi.cz