Něco pro uši, pro oči i pro duši II


Hlavní strana 1. setkání 2. setkání 3. setkání 4. setkání 5. setkání 6. setkání 7. setkání 8. setkání 9. setkání

Jak se žije s požehnáním na krku?

„Kašlu na Boha, stejně není, říká si v srdci bloud, ale já bloudit nechci, budu dbát na tvoje cesty.“ Tak nějak se to říká v písničce, která se u nás zpívala, když jsem byl malý (rodiče nás ji učili jako varování, aby z nás nevyrostli bloudi). Já na tebe, Bože, nekašlu, vím, že tu jsi, a dbám na tvoje cesty. Ovšem z toho, kudy vedou, mně občas jde hlava kolem.

Jednou se o mně možná bude vyprávět, jaký šťastný život jsem měl. Lidi toho navykládají! Přitom to, co jsem zažil, bych vám snad ani nepřál. Šlo to šejdrem hned od začátku. U nás dědí prvorozený, to asi víte, a já to při porodu o pár minut zmeškal, no to se u dvojčat stává. Někdo se holt narodí jako smolař a co s tím nadělá? Potom se v té věci dlouho nic nedělo, až jednou ta chvíle přišla. „Je čas, abych ti předal požehnání,“ pravil otec bráchovi Ezauovi, „něco ulov a ugriluj a přijď za mnou.“

„To není fér,“ řekl jsem mámě, Ezau je pořád na honu, já abych se tu staral rodině o kozy a ovce a teď mu je mám nechat? Leda je vystřílí!“

„Hochu, požehnání není totéž co stáda. Aby ti Bůh žehnal, aby se k tobě neobrátil zády a aby ti nepočítal špatnosti, to je požehnání.“

„To jsou kecy, za který si nic nekoupím, já bych radši ty stáda.“

„O stádo přijdeš, ani nevíš jak. Na to stačí exekuce nebo ovčí mor. Nebo ti je znárodní komunisti.„

“Kdo to je? Mami, tys něco pila?“

„Ne. Jen jsem tak přemítala, co všechno ještě lidstvo vymyslí. Kupří­kladu tvůj bratr si požehnání představuje jako něco k jídlu a to je malér. Pro požehnání si půjdeš ty a běda, jestli ho pak někde prošustruješ!“

Navlíkla na mě bráchovy lovecké hadry, smrděl jsem jak vysloužilý zálesák a šel za nevidomým tátou. Klaplo to, nic nepoznal. Ať mi Bůh žehná, ať se ke mně neobrátí zády a ať na věky neeviduje moje špatnosti. Doufám, že to funguje, protože tahle akce ode mě moc čistá nebyla.

Že požehnání není totéž co stáda, to měla máma pravdu a já si to záhy ověřil. Brácha se zrovna vracel z lovu a až zjistí, co se stalo, bude lepší být z dostřelu. Sbohem, ovečky!

Uchytil jsem se u jedněch příbuzných ve funkci pastýře. Šéf rodu Lában se mnou jednal tak, že to volalo po založení odborů, ale nikdo se k tomu neměl. Aspoň jsem se tam zamiloval. Do jeho dcery, Ráchel se jmenuje. Že by se to požehnání přece jen ozvalo? Láska k němu určitě patří.

„Sedm let mi sloužíš, odměním tě, dostaneš ji za ženu,“ řekl Lában. A byla slavná svatba, takových závojů jsem na nevěstě ještě neviděl. Až v noci ve stanu, když jsem jí je sundal, jsem zjistil, že mi podstrčili jinou. „Ty nejseš ty, ty jsi tvoje ségra!“ řval jsem. Já vím, že ta věta nedává smysl, ale měl jsem strašný vztek.

„To víš, byla na řadě, abych ji provdal, ale dám ti i Ráchel, když na ní trváš,“ řekl Lában. „Dám ti ji hned a odpracuješ si za ni stejnou taxu.“ Kdybyste nevěděli, jakou cenu má žena, tak pro tohoto chlapa je to ekvivalent výdělku za sedm let práce.

Ráchel se mnou pořád neměla děti, zato ta starší ano. Ráchel to těžce nesla a přivedla mi svou otrokyni, ať mám dítě s ní, že ho adoptuje. Ta starší to zmerčila a taky jednu přivedla. Od té doby jsem čtyřnásobný manžel. Mnohoženství má svoje výhody, pánové. Ale není jich moc. Třeba si to umíte představit.

„Teď, když jsme rodina, bychom si mohli rozdělit stáda,“ řekl jsem Lábanovi. Vím, že požehnání a stáda nejsou totéž, to o tom moru a o komunistech si ještě pamatuju, ale když máte na krku čtyři ženy a kupu dětí, živobytí prostě potřebujete. Souhlasil, jenže když se nám pak dařilo výrazně líp než jemu, zas ho to chytlo a vymýšlel další a další pravidla, jak se všeho zmocnit. Řeknu vám, když máte přítele, jako je Lában, má to tu výhodu, že už si nemusíte shánět žádné nepřátele, on to zastane, ale to byla tak jediná výhoda, na kterou jsem přišel. A tak jsme se jednoho dne sbalili (Lában byl zrovna na služební cestě) a dali jsme se na útěk. Samozřejmě že nás dostihl, tentokrát zvolil rejstřík citové vydírání (jsou to mé dcery a vnoučátka, já je tolik miluju, jak jste mohli, to nepřežiju), ale ustáli jsme to, on to samozřejmě ve zdraví přežil a šel domů, však už si najde, na kom by se zhojil.

Kolikrát už jsem si myslel, že jsem se dočkal toho slavného požehnání, a nic. Vždycky bylo o pár kroků přede mnou a já ho stíhal. Zase už jsem na útěku, ale začalo mi docházet, že není tak podstatné, odkud utíkám, jako spíš to, kam mám namířeno a co tam budu dělat. Byl bych si rád odškrtával, co už mi Bůh z toho požehnání splnil, ale nikdy jsem nedostal žádný seznam položek, které k tomu patří. Rád bych měl šťastný život, ale nějak postrádám definici, co to je a jak to vypadá, tak ani nevím, jestli to mám, nebo ne. A tak je to pořád. Aspoň půlku života mám za sebou a ještě jsem neudělal nic, co bych dal dětem do vitrínky jako ideál.

Mám v životopisu čtyři ženy (jednu z nich mám doopravdy rád), mám kupu dětí (ale vím já, co z nich bude?), rodiče jsem nechal kdesi, s tchánem jsem na kordy, brácha mě nenávidí už léta. Pak mám ovce a velbloudy, což je tedy spousta starostí a práce, ale i životní jistota, tedy do nejbližšího moru nebo znárodnění. Doma nejsem nikde, hledáme si pastviny a když někam přijdeme a já jim popřeju „Pokoj vám“, i tak na mě někteří lidi koukají jak Češi na imigranta – tomuhle, Bože, říkáš požehnání?! Já bych ti, Hospodine, řekl, jak má požehnání vypadat. Ale nemůžu, nemám ten soupis, co tam patří, tak si to můžu jen představovat. A asi si to představuju jinak než ty.

No to je všechno minulost. Teď tu sedím a bojím se, co bude zítra. To asi znáte, ne? Že se člověk bojí, co bude zítra. Na tom se dá mimochodem i dost vydělat – že vám někdo namaluje strašáky, co zítra možná přijdou (to je jedno, že neexistují), slíbí vám, že vás před nimi ochrání, pokud si ho vezmete za vůdce, vy řeknete ano a jste jeho, už si vás zprivatizoval. Už jste zase otroci. Ve jménu svobody a štěstí (říká on). Už do vás láduje alternativní fakta a když se ozvou tací, co mají jiný názor, tak to jsou právě ti strašáci, před kterými vás chrání (říká on). Copak to neznáte? Tak do toho já nejdu.

Přitom se docela normálně bojím. Bojím se, co bude zítra. Nebojím se strašidel, ale bojím se něčeho, před čím mě žádný šašek ve funkci nezachrání. Bojím se smrti. Přesněji řečeno smrti až tak ne, ale bojím se, co bude s mými milými, až tu nebudu. A taky jaké bude umírání. A co za mnou zůstane – jestli si lidstvo neoddechne, jak je dobře, že tuhle kapitolu (totiž mě) už má za sebou.

Zítra se mám setkat s bráchou. Už léta mě nemusí. Prý už o mně ví a jde mi naproti. A není sám, má s sebou čtyři stovky bojovníků. Tak jsem mu poslal v ústrety hned dvě delegace, každá mu žene docela slušné stádo. Pozornost podniku. Pochopí to jako úplatek? Nebo to vezme jako pokus o smíření? Nebo jen jako kořist, než mě odrovná? Vyfoukl jsem mu kdysi požehnání a majetek jsem mu nechal, však to není totéž, jak říkala máma. Ale podvod to byl, i když mě přišel sakra draho. Vždycky podvod přijde někoho draho. Karambol důvěry, díra do lásky, fraktura vztahu.

Ty, Bože, neměl bys toho požehnání dost pro oba? Že bych ho měl já, když jsi mi ho dal, a jemu bych ho předal taky? Co by ti to udělalo? Já bych ti za to třeba – no jo, co bych ti za to vlastně mohl dát? Připadám si kapku bezbranný a bez prostředků. A tuším, že s požehnáním se na burze neobchoduje. A s ničím od tebe. „Odpustím vám, kupte si odpustek. Požehnám vám, kupte si los.“ To je asi blbost, co?

No jistě že by toho požehnání bylo dost pro oba. Když jsem ho dostal, tak to nebylo jen pro mě, já měl jen být garant, že to půjde dál a že na to potomci nezapomenou. Prvorozený garant byl sice brácha, ale ten by Boží přízeň klidně vyměnil za něco k jídlu, tak jsem ho dostal já. No, že jsem to požehnání dostal, to je dost odvážná formulace. Spíš mi to připadá jako doporučená zásilka, jak vám místo ní dají do schránky, že si ji máte jít někam vyzvednout. Tak si pro ni teda jdu, pořád na pochodu, už jsem tím strávil celý život, kolik já už toho přitom podělal, ale já se jí nevzdám, Bože, nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!

P. S. Tak tohle jsem sepsal potomkům do vitrínky, kdybych to setkání nepřežil. Ale přežil jsem, jak vidíte. Padli jsme si s bráchou do náručí a brečeli jak malí kluci. Že by to požehnání bylo tohle?

„Půjdeš-li přes vody, nebude to sranda, ale nestrhne tě proud,“ to nám doma říkávali jako vzkaz od Boha, prý to slíbil. To bude asi ono: kdo ví, co mě ještě kde čeká. Štěstí i neštěstí, radost i smutek. Strach u toho taky nebude chybět a dost toho nenapravitelně zkazím. Vsadím se, že to znáte z vlastní zkušenosti. Tak ať vám při tom všem Bůh žehná: ať se k vám neobrátí zády a ať vám na věky neeviduje vaše špatnosti.





Kontakt


Něco pro uši, pro oči i pro duši pro vás připravuje
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Jihlavě
Vrchlického 1
Jihlava

info@iprodusi.cz