Všechno to začalo požehnáním, což je takový Boží slib, co se předává z generace na generaci. Jákob o to požehnání stál tak moc, až se nezdráhal se ho zmocnit podvodem a lstí. Jenže Boží požehnání se nechová jako džin z láhve nebo stoleček, co se na povel prostře. K požehnání vede někdy dost úzká a trnitá cesta, kterou nelze projít bez úhony. To už Jákob ví, ovšem jsou chvíle, kdy člověk neví, jak dál, a to se teď stalo. Synové mu přinesli zkrvavené šaty svého bratra Josefa, víc že z něj v poušti nezbylo. To asi dravá zvěř.
Zrovna do Josefa Jákob vkládal takové naděje. Vzal do ruky rodinné album a listoval starými snímky, co kdy jak bylo a jak nám bylo dobře, než přišel tady ten absurdní zvrat.
Na prvním obrázku selfíčko, jak utíká z domu před bráchovou nenávistí (kvůli podvodu); na to Jákob nevzpomíná rád. S bráchou už jsme to urovnali, ale strach jsem z něj měl hrozný (strach má velké oči a člověk panikaří už jen z toho, že si neumí představit, co a jak bude, a tak se předem preventivně bojí a pohrává si s nenávistí, na to bacha).
Svatba a manželka Lea. Nikdy ji Jákob neměl rád, podstrčili mu ji místo milované Ráchel. Tak si je vzal obě, to se tehdy smělo. Ty dvě na sebe žárlily a každá mu přivedla ještě svou služku – takový malý harém mu uspořádaly (hledáte-li v Bibli, co se tam říká o manželství, příběhy praotců raději vynechejte).
A tady už jsou fotky Jákobových dětí. Nejprve Ruben, ten by měl jako prvorozený převzít štafetu a vést celý rod cestou víry. Jenže: Mezi Jákobovými ženami byla i jedna, s níž Ruben spával – tomuhle že bych měl předat starost o tradici a o naději? Kromě toho dával Jákob před Rubenem vždycky přednost Josefovi, synovi té ze svých partnerek, kterou miloval, Ráchel (ta mu po Josefovi porodila ještě Benjamína, a při porodu zemřela).
A další obrázky: kromě synů má Jákob i dcery, třeba tady tu, Dínu. S tou zase spal – prý nikoli bez násilí – jakýsi Šekem, syn místního knížete. Moc ji chtěl za ženu a jeho otec, kníže, to šel s Jákobem dojednat, nabídl mu celou svou zemi, ať tu žijí a obchodují a ať jsou tu doma. Jákob na to neříkal nic, vyřizovali to jeho synové a ti měli jedinou podmínku: Ano, ale jedině když se dáte na naši víru, jinak bychom i s Dínou museli v pokoji odejít pryč.“ Což ženich i jeho otec přijali a přizvali k tomu i ostatní místní muže: „Přidejme se k jejich víře, vždyť s námi jednají tak pokojně.“ Jenže to byla lest: všechny ty muže, kteří se k nim chtěli přidat, vzápětí Jákobovi synové povraždili a celou tu zemi důkladně vyrabovali. Prý to byla jen zasloužená pomsta, říkali.
A další fotka, syn Juda: ten zas, po té co ovdověl, si pořídil dítě se svou vlastní snachou – nevěděl, že je to ona, převlékla se za prostitutku a vyžádala si od něj do zástavy jeho pečetidlo a hůl, než jí zaplatí (a zmizela). Když se po čase provalilo, že je Támar (tak se ta snacha jmenovala) těhotná, ačkoli je vdova a nemá manžela, přikázal ji Juda upálit – jenže když řekla, že je těhotná s majitelem tady tohoto pečetidla, narychlo ten rozsudek vzal zpět...
Kronika našeho rodu je regulérní horor, uvědomil si Jákob. K požehnání zkrátka někdy vede trnitá cesta, kterou nelze projít bez úhony, a jak tak koukám na ten náš seriál průšvihů, nikdy na tom trní a úhoně nejsme tak úplně bez viny. Ledaco se prostě nemělo stát...
A tady už jsou obrázky Jákobova miláčka. Sedmnáctiletý Josífek na své bratry bez ustání žaloval (však bylo co). Jenže jednou padla kosa na kámen. Bratři pásli ovce kdesi daleko a Josef se na ně měl jít podívat. Už zdálky spatřili pestrobarevné šaty, které měl široko daleko jen on. („Čau brácha, vypadáš v těch hadrech jak semafor, to tu chceš řídit dopravu, aby se nesrazili velbloudi?“).
A pak je to napadlo: když ho zabijeme, už donášet nebude. Dvěma z nich se však vražda nezamlouvala – Rubenovi a Judovi, ty už známe jako hodně pochybné existence, ale nikdo není černobílý a nikoho není radno soudit předem. Ti dva podnikli jakési kroky a vražda se nekonala. Místo toho prodali Josefa egyptské karavaně, jeho šaty vymáchali v krvi kozla a donesli domů („Nevíš, čí by to mohlo být, nic víc jsme nenašli, není to náhodou Josefovo?“).
Josef mezitím zahájil v Egyptě kariéru otroka. Egyptský otrokář si Josefa docela oblíbil, a co teprve jeho žena! Chtěla mít z Josefa apartního milence, a když nechtěl, roztrhla si šaty a ječela, že ji chtěl znásilnit. Odvedli ho do kriminálu – před trestem smrti ho zachránilo snad jen to, že své ženě věřil otrokář ještě míň než otroku, na jehož slovo soud ani nebude brát zřetel.
K požehnání vede dost trnitá cesta, kterou nelze projít bez úhony, mezipřistání jsou někdy příšerná – ale zkuste se na to podívat z druhé strany: prodíráte-li se v životě trním a dojdete-li přitom úhony, není to hned katastrofa, možná je to jen hodně složitá cesta, která přece jen k požehnání povede (ujme-li se jí Bůh).
Vyšetřovací vazba se táhla léta, ale nakonec z ní Josef vyvázl. Farao měl jakési sny ekonomického rázu, vůbec jim nerozuměl a doslechl se o kriminálníkovi, který by se v nich vyznal. A taky že ano: „Máme HDP snů, veličenstvo, tak nadělejme zásoby a až po prosperitě přijde krize, bude z čeho brát a bude i na prodej, čímž zbohatneme ještě víc.“
Farao na to kývl a kdyby jen to: „A ty se o to postaráš!“ pravil. „Ale nebudu loutka, miluju Boha víc než sebe a bližní jako sám sebe a podle toho budu jednat,“ upozornil Josef. Farao nic nenamítal, a tak se z imigranta po 17 letech kriminálu stal vedoucí tajemník faraonova úřadu. Žil v cizím prostředí, jež nenáviděl, odloučen od bratrů, kteří mu zle ublížili, ale svým synům, kteří se mu tam za čas narodili, dal jména, jež se dají přeložit „Bůh dal zapomenout“ a „Bůh dal požehnání“.
Hlad je nejlepší kuchař, máte-li ovšem z čeho vařit, a to Jákobova rodina neměla. Nezbylo, než se pro obilí vypravit do Egypta. Josef bratry samozřejmě poznal. Nejdřív je nechal zavřít do vyšetřovací vazby, aby viděli, jak to chutná, a pak se s nimi setkal. Rozuměl jim, ale sám na ně mluvil přes tlumočníka, aby se neprozradil. „Jeden z vás tu zůstane jako rukojmí, devět může jít domů, toho nejmladšího (Benjamina) mi přivedete a já rukojmí pustím.“
„Prodali jsme bratra, aby od něj byl pokoj, a teď se nám to vrací,“ posteskli si bráchové (nevěděli, že jim ten člověk rozumí a už vůbec ne, kdo to vlastně je). „Prosil nás tehdy o smilování, pamatujete, a my ho nevyslyšeli.“ Došlo jim, že vina si na vás někde počká. Když ji zatajíte, nepřestane kvůli tomu existovat. Třeba se o ní jiní lidé ani nedozvědí, ale vy jí neutečete.
Vraceli se domů s obilím, zato bez Šimona, toho ten Egypťan osobně spoutal. A ještě chce, abychom přivedli Benjamína, no to táta nepřežije (Benjamín možná taky ne). Přitom pořídili tak výhodně: peníze, které dali za obilí, našli v pytlích, kdosi jim je tam potají vrátil. To je sleva přímo báječná, a jim je přesto na duších hůř a hůř.
Otec doma řádil („Proč jste Benjamína nezapřeli? Nikam nepůjde, to je mi jedno, co jste komu kde slíbili!“). Jenže hlad je hlad a Jákob nakonec svolil. Deset bratří zase vyrazilo do Egypta, jedenáctý na ně čeká ve vazbě a pak je tam ten dvanáctý, ten, na kom se kdysi provinili a teď ho nepoznali.
„Co kdybych si je trochu vyzkoušel?“ napadlo Josefa, když přišli. Nevědomky tím vystavil zkoušce i sám sebe: klanějí se mu jako pánu, může s nimi udělat, co chce – unese to? Velká moc je svůdná, pomsta vypadá, že bude sladká, trest by byl zasloužený, jako kočka s myší by si s nimi mohl pohrát a pak bolestivě seknout – vypadá to lákavě.
Naaranžoval drama: nečekaná hostina (bratři z toho byli tumpachoví, čekali spíš malér než tuhle recepci). Plné pytle obilí, úsměvy, šťastnou cestu a pozdravujte doma. To to dobře dopadlo, říkají si, když se vracejí, jenže v dáli za nimi oblaka prachu, stíhají je stráže, jste zatčeni, ukradli jste číši našeho pána.
„Nesmysl,“ bránili se, „u koho to najdete, ať je váš otrok.“ Číše se našla u Benjamína a bratři si zoufají. Kdyby Benjamín něco provedl a teď za to pykal, to by snad otec ještě pochopil, ale vždyť je to všechno podvod. Někdo mu ten krám podstrčil do pytle a je to celé švindl! To, co tu s námi ten egyptský velmož hraje, není fér; ale není jak se bránit. „My tu číši neukradli,“ řekli, „jenže nemáme, jak bychom to dokázali.“
„Však vám nic nezazlívám,“ řekl egyptský velmož, „dám zavřít jen tady toho zloděje a vy v pokoji odejděte.“ A pak to přišlo. „Já tu vinu beru na sebe, zaručil jsem se za něj otci,“ řekl jeden z nich. To už bylo na Josefa příliš: vyhodil ze sálu služebnictvo a konečně se s bráchy setkal jako ten dvanáctý, který k nim patří.
Pán Bůh s námi a zlé pryč. Ta věta neznamená, že se nestane nic zlého. Ta věta znamená třeba to, co teď udělal Josef. Namísto pomsty zvolil odpuštění, což znamená, že místo slepé uličky před nimi byl zas kus budoucnosti. Mohl si vychutnat zadostiučinění, ale vzdal se ho a díky tomu všichni zažili nečekanou radost. Všichni už v tu chvíli věděli, jaké to je být nespravedlivě trestán. A jaké je být viníkem, když na mou vinu někdo doplatil. A jaké to je, když tu vinu konečně můžete smýt.
V regálech Boží pokoj a spravedlnost nenajdete a nekoupíte, a přece jsou vám na dosah. Tak se po nich v životě nezapomeňte pídit a kéž je při tom Pán Bůh s vámi a zlé pryč.