Hlavní strana 1. setkání 2. setkání 3. setkání 4. setkání 5. setkání 6. setkání 7. setkání 8. setkání
Máme k dispozici Klíč k určování hub, květin, stromů či ptáků, ale s klíčem k tomu, jak porozumět světu, ve kterém žijeme, je to horší. Mají pravdu ti, kdo tvrdí, že to s námi jde od desíti k pěti (protože líp už bylo) a že to prostě nemůže dopadnout jinak než katastrofou? Nebo je to úplně jinak? Bible k tomu říká ledacos – pojďme se na pár ukázek podívat.
Svět tu není omylem – to díky Bohu tu je. Bůh ho dal dohromady a uvedl do provozu a když si ho pak prohlédl, řekl, že je to svět dobrý, dokonce moc dobrý (Bible, kapitola první). I postavil do něj hospodáře, k obrazu Božímu stvořeného, totiž člověka: Dobře se o to starej a všeho užívej (Bible, kapitola druhá). Hospodář to pojal kapku po svém: „Já jsem homo sapiens sapiens, v českém překladu člověk moudrý moudrý, mám svá práva, zním hrdě a všechno mi tu patří. A jestli to Bůh chtěl jinak, tak o tom odteď budu taky rozhodovat já“ (Bible, kapitola třetí, jsou tu pod tím rozhodnutím i podpisy: Adam, Eva a had). Ve čtvrté kapitole (kde jsou hlavními hrdiny Kain a Ábel) už se bude vraždit, však víte.
Že by špatně naprogramováno? Že by to chtělo takříkajíc přeformátovat a restartovat? I tahle myšlenka se tu najde (potopa, Bible, kapitola šest), ale pak se Bůh rozhodl, že to s tím dvounohým živočichem, co se sám považuje za moudrého moudrého, zaonačí po dobrém (o tom jsou v Bibli všechny zbývající kapitoly, a že jich je!). Tak vida: Boží láska se nás ujala a jen tak něco nás od ní neodloučí.
Pane, co je člověk, že se jím zaobíráš, dodává k tomu jeden žalm v tichém úžasu. Jen maličko jsi jej omezil, že ti není úplně roven, svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš – brav, skot, ptáky, zvířata, ryby, tvory i netvory. „Když pod nohy, tak pod nohy,“ povídá si pán tvorstva a šlape. A dupe. Kudy projde, sto let tráva neroste, člověk válčí, těží, dobývá, spotřebovává, vyhazuje, zaváží a zasypává, reguluje, modifikuje a řídí hlava nehlava, betonuje si svůj svět, tři auta na osobu, letadlo na osobu, ropný tanker na osobu, elektrárna na osobu, všechno pod nohy mu kladeš, tak dupe a dupe.
Někde se stala chyba, zdá se. Pár posledních století lidstvo vrnělo blahem, když se řeklo pokrok nebo světlé zítřky nebo podobná hesla; pak přišla kocovina – přišla pěkně draho a vlastně ještě trochu trvá.
Pane, co je člověk, že na něj pamatuješ? My jsme to, Bože, nějak zpackali; nějak se zapomnělo, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi.
Ty jsi milující otec, my jsme tvoje děti. To je skvělý – rozhodně lepší, než kdybys byl třeba bachař a my trestanci.
Ty jsi stvořitel, my součást stvoření. To je taky skvělý, určitě je to lepší, než kdyby pánem nad našimi životy měl být někdo z bravu, skotu či z lidského stáda, třeba já nebo někdo ještě horší.
Když vidím dílo tvých prstů, hvězdy a měsíc, zvířata, trávu, kytky, stromy a všechno, ani nestíhám žasnout. Pane, čím jsem si zasloužil, že na mě pamatuješ? Ničím, viď? To ty jen tak, že nás máš rád.
Když koukám na netvory a strašidla, co se jich bojím, třeba na nemoci a smrt – Pane, čím jsem si zasloužil, že mě bereš za ruku, abych se jich nebál? Taky ničím, já vím. A já místo toho chtěl znít hrdě – vždyť já byl, Bože, tupější než ten skot, co pod nohy mi kladeš!
Hospodine, Bože náš, jak vznešené je tvé jméno po vší zemi!
Svět je báječné místo k životu, ba i život je skvělý, ale občas – i bez mého přičinění – jako by se vloudila porucha nebo co; to se kolikrát i víra poláme a jeden si neví rady.
No to není nic nového, cosi na tohle téma napsal už kdysi autor jménem Kazatel, však poslouchejte:
A aj, zkusil jsem snad všecko, což by pod nebem za něco stálo, leč marnost jest to a honba za větrem. Jakýž užitek má člověk z toho, že se pachtí? Toužil jsem po moudrosti, ale přinesla mi jen hoře. Budoval jsem a stavěl, velkolepá díla podnikal, vznešenými i prostými lidmi se obklopil, do politiky jsem dělal, sexu užíval, i na chlast jsem se jeden čas dal, bohatý byl i slavný, obliby jsem dosáhl, kdejakou anketu vyhrál, cokoli jsem si mohl pořídit a dopřát – a co z toho všeho? Všichni jsou na tom stejně; po čem toužím, už tu bylo, co se dálo, bude se dít pořád až do úmoru, všechno přichází a pomíjí a nic nového pod sluncem...
Podivný obrázek – no jen se touhle optikou zkuste podívat na pachtění smrtelníků, a je to tedy přehlídka: Novorozeňata abychom zrovna oblíkali do černého, vždyť za pár desítek let stejně umřou. Má vůbec něco smysl a cenu? Práce, láska, přátelství, ideály, sny? Snad se do toho ani nepouštět, stejně to bude zbytečný. Lidstvo je cosi jako armáda docela nadaných sportovců, kteří si odevzdaně pochodují pro nakládačku. Vojáci určení na jatka. No řekněte: Je tohle panoptikum k životu?
Není. To bychom tomu dali, kdybychom to tak dopackali! A starověký Kazatel jak by nás hnal! Všecko pomíjí, to má pravdu, otazníků se nezbavím, i to je pravda, ale ani zdaleka to nemyslí tak, že je život jen série průšvihů před závěrečným výpraskem. Někdy život připomíná honbu za větrem (však se občas tou jeho lupou mrkněte), a přece věřím, že to, co pro mě Bůh má, k něčemu bude a povede k dobrému konci.
„Svět tu není omylem, je to báječné místo k životu a já věřím Bohu, že pro mě má dobrou cestu. To se mi to životem pěkně půjde,“ chtělo by se happy zbožně zajásat. Jo, až na to, že je v Bibli příběh jednoho, co taky Bohu věřil, že pro něj má dobrou cestu, ale pak se to nějak zvrtlo nebo co... Hej, Jobe, už jsi to slyšel? Umřely ti všechny děti! Ty, Jobe, prej ti shořel barák a všecko? Jobovi vytunelovali konto, už to víte? Pane Job, vaše diagnóza se mi pranic nelíbí!
A má to. Aspoň přátelé za ním v těžké chvíli přijeli, jenže co setkání, to pecka: „Jobe, tys musel být svině, že tě Bůh takhle vosolil!“, anebo: „Jobe, Jobe, hada jsme hřáli na prsou, styď se!“ I jeho žena se přidala: „Že se na to nevykašleš! Víš co, darling, běž do kostela, pořádně tam Bohu vynadej a honem umři, než ti to vrátí!“ Rada nad zlato. Dočista Joba ukřičeli, však ho taky nepřišli utěšit a vyslechnout, ale umlátit svými moudry.
Tenhle obrázek má takový divný rám: že se prý ďábel s Hospodinem vsadili, kolik toho chudák Job vydrží. Pohádkový rám, uprostřed jsou však všechny ty nerváky a šílenosti, které člověk může prožít. I takhle se na mapě života pokoušeli přijít na kloub tomu, co se děje: Život je sám o sobě složitý a jako by to nestačilo, ještě se do něj plete zlo zvenčí a sám vrchní neřád nám mrší život i charaktery s profesionalitou sobě vlastní. Tak proto ta pohádková sázka Hospodina s ďáblem, kolik toho vydržíte. Ale není to naštěstí zápas rovného s rovným – nad vámi ďábel asi má navrch, jak by ne, ale na Boha nestačí. I to je tu namalováno, poslouchejte:
To se prý poslové Božích zpráv, takřečení andělé, utkali s ďáblem a byla to bitva veliká. Publikum na ni koukalo, jedni fandili andělům, druzí ďáblovi a jeho kámošům. Chvíli to vypadalo, že vyhrajou jedni, chvíli že druzí, chvíli tak na remízu, a nakonec to ďábel projel a z nebe ho vyhodili. Jásejte a veselte se, žádné sázky o váš život už nebudou!
Hloupé je, že jsou dodnes lidé, kteří v té nebeské bitvě pořád ještě drží palce zlu. Trochu po sezóně, ono už je v nebi dávno dobojováno a ďábla s konečnou platností vyhodili. Ale jeho fanoušci i tak táhnou světem, dělají ukrutný randál, drancují, zabíjejí, násilí se dopouštějí, různé čistky pořádají, hony na bližní, kteří se jim nějak znelíbili, a tak dál – až si člověk říká, jak to jde vůbec dohromady s tím Božím vítězstvím, co ho v kostele slavíme?
Jde to dohromady: Z nebe ďábla shodili a on padl sem k nám, no to je nadělení, no to je teda dáreček. Moc času mu nezbývá, proto řádí jak černá ruka. Zlo si vždycky najde někoho poddajného a to pak žasnete, jak vaši bližní dělají, co byste do nich nikdy neřekli. Však taky těch lidí, co se spojí třeba s čertem, aby se někam vyšvihli nebo někomu uškodili, je fakt hodně a ve společnosti jsou ke spatření všude, odshora až dolů. Občas ovšem mezi nimi procházejí i andělé a tiše hlásají, že už je po boji a ať toho necháme a radši ať žijeme pro Boží kralování, ale moc je v té vřavě nebývá slyšet. Ale co říkají, je důležité: že ďábel sice řádí, ale to jen proto, že ví, že už končí a moc času už mu nezbývá.
Není tu omylem a je to báječné místo k životu. Jenže se do toho plete sám vrchní neřád a s profesionalitou sobě vlastní nám mrší život i charaktery. Taky to tu podle toho vypadá. Ale v řevu jeho fandů občas zaslechnete, co hlásají Boží pošťáci-andělé (což můžete být třeba vy): ať už zlu a strachu dáme výpověď a radši ať ve svém životě dopřejeme prostor Božímu kralování.
Jeden z apoštolů k tomu, co to je udělat v životě prostor Božímu kralování, napsal tahle docela slavná slova:
Kdybych mluvil jako anděl z nebe, a ten, komu to říkám, mi přitom byl ukradený, anebo kdybych dřel až do úmoru – ale ne pro druhé, ale pro dobrý pocit, že dřu, a kdybych nevímco dělal a bylo to bez lásky, je to jak mlácení do kastrolu, víc v tom není. Kdybych měl auťáků víc než starý Ferrari, kdybych měl palác jako šlechtic, kdybych byl chytrý jak Einstein, bohatý jak Onassis, slavný jak Gott s Jágrem dohromady, anebo kdybych byl opora společnosti anebo veliký lídr a kdybych všechno věděl, všemu rozuměl a všude byl dvakrát, kdybych všechno uměl říct a kdybych se pro druhé lidi dočista obětoval, všecko jim rozdal a sám se zničil – a kdybych to všechno podnikl bez lásky, výsledek je neveliký, konkrétně žádná celá nula.
Tak tohle je náš svět. Fajnové místo k životu, dostane-li se pořádně ke slovu láska. Což není vždycky úplně snadné, protože vrchní šéf zla řádí jak černá ruka, ale tím se nenechejte vydeptat, on tak řádí jen proto, že ví, že už končí. A fakt už nestojí za to jít s ním do party.
Bože, ten recept, cos nám naordinoval (lásku a odpuštění), je pořád dost nedostatkové zboží. Kdo ho nemá shůry, v apatyce nekoupí. Díky, že nám ho dopřáváš, že nás zahrnuješ láskou a taky o odpuštění vin u tebe není nouze. Díky, rádi to přijímáme, a prosíme: dej nám vynalézavost a kuráž, ať to pošleme dál, všem, kdo o to budou stát. Amen.