Něco pro uši, pro oči i pro duši

Hlavní strana 1. setkání 2. setkání 3. setkání 4. setkání 5. setkání 6. setkání 7. setkání 8. setkání


O CO JDE V KOSTELE?

Asi jsou lidé, kteří – když se řekne víra – pomyslí na spoustu věcí, které se člověk musí naučit (dejme tomu v hodinách náboženství), nebo se jim vybaví spousta úkonů, které se někde dělají (dejme tomu v kostele), nebo si vzpomenou na nějaké lidi, kteří „jsou té či oné víry“ (dejme tomu evangelické). Tudy se dnes ale nevydáme, pojďme dnes večer slovem víra označovat vztah.

Vztah znamená, že se něco děje. Vztahuju k někomu ruku nebo se vztahuju rovnou celý – to je vztah: že se nějakým způsobem zabývám někým druhým. Ale nemyslím tím někoho vědecky pozorovat jako cosi pod mikroskopem nebo jako se zkoumá bývalý bližní na pitevně: Vztah je pouto, do kterého obě strany vkládají energii a city a tak. A je-li to vztah k Bohu, říkejme mu víra. Víra znamená, že patřím Bohu. To bych patřil i bez ní, ale víra znamená, že o tom vím a že jsem s tím srozuměn.

Já za to fakt nemůžu, že jsem dostal život, ale když už se to stalo, tak si toho daru užívám. Kvůli tomu ještě nejsem věřící, protože věřícím se člověk nerodí. Věřícím se člověk stává. Boží láska si to namířila úplně ke všem, kdo tu na světě jsme. Což ještě není vztah, to je teprve nabídka nebo šance nebo tak něco. Namířila si to ke všem tvorům, ale až když na ni kývnu, že to teda beru, teprve pak je to víra. Víra je, když vás Bůh osloví a vy odpovíte, že jo. Tak proto je víra vztah.

Abych ten úvod zkrátil: Bůh si začal a odstartoval naše lidské příběhy. Lidi tehdy vyrazili a do mapy si zakreslovali, kteréže cesty vedou blbě. Kreslili si tam i ty krásné momenty, ty zázraky, kdy šli dobře a zažívali něco, co nemá chybu. Tu mapu nám tu nechali a my jí říkáme Bible. Tak do ní pojďme nahlédnout.

Obraz první: K svobodě je dlouhé putování

Davy lidí a ve tvářích vidíte, jak se jásot zvolna mění v depku a posléze i v nenávist. „To se lehko řekne: nezabloudit na rozcestí, ale jak na to? Nepřítel v patách, před námi moře, jsme v pasti – cos nám to provedl, Bože?“ bědují poutníci a hrozí pěstičkami k Mojžíšovi. Jenže to dopadlo všechno jinak, přímo báječně: moře je nezastavilo a byli zachráněni (nikoli vlastní zásluhou). Jásali, jak se tak jásává: Zpívali „We are the champions“ a hulákali „Kdo neskáče, není náš“ – než se jim to nazítří zas nějak rozleželo: „Není co jíst a pít, a když náhodou je, tak jenom mana a to už se fakt nedá, takhle jsme si tu svobodu nepředstavovali...“

A pak se to stalo: Mojžíš odešel na jakousi horu, že se tam setká s Hospodinem. Dole ještě stačil zatlouct cedulky, že kdo se k hoře přiblíží, umře. Což zní jak z psychothrilleru, ale má to svůj důvod: Bylo to opatření proti vykutálencům, kteří jsou vždycky strašně chytří, vždycky s dobou a vždycky vpředu a chtěli by se nějak prodrat k Boží vůli, ať ji taky trochu můžou řídit. Nejradši by si udělali čipového Boha a sami si ho naprogramovali, a když to nejde, tak aspoň ze dřeva, ze zlata, z plastu nebo z čeho chcete, hlavně kapsy aby měl. A do kapes budem strkat prachy, skutky, sliby, zpěvy, modlitby, oběti, cokoli, jen aby Boží přízeň šla koupit. Kdyby šlo uctívat nějakou modlu s velkou kapsou, kam by se platilo, bylo by to tak jednoduché – problém by nastal, jenom kdyby vás někdo přeplatil, aby vám taky chcípla koza, když chcípla jemu.

Bůh tehdy vyhlásil slavnou větu: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z domu otroctví.“ Další věta zněla „nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“ A tak dál, celé desatero návodů, jak si nezničit život. Když bylo desatero vyřčeno (a lid ještě stál a koukal), zopakoval Bůh jednu z těch vět: „Nezobrazíš si mne a nebudeš mou podobiznu ctít a klanět se jí, člověče.“ Tak proto ty cedule.

A tak teď lid stojí před horou, úplatky nemají kam strkat, zato vědí, že je Bůh pořád vidí a všecko o nich ví. Občas si zazpívají song „Pán Bůh je přítomen“ – jedni ho zpívají s mrazením v zádech (Pán Bůh je přítomen, tak to je s náma konec!), druzí s radostí (Pán Bůh je přítomen, tak přece nezapomněl!).

Zapsali si tehdy do mapy, že

  1. Boží láska mě drží nad vodou (díky, Bože!) a dost do mě investovala, víc než já do ní, tak snad abych moc nemachroval,
  2. věřím, že do mě Boží láska investuje pořád, a tak se hodlám nebát a na životních rozcestích se pokusím nezpanikařit a nezabloudit.

Obraz druhý: Co má se dít, kam mám dnes jít?

S touhle výbavou, kterou jsem z mapy vyčetl, tedy vyrazím mezi lidi, jenže když se rozhlídnu, nestačím žasnout, ono je to vám to tu jako na trhu: Nabídka životních stylů je vskutku bohatá, víry a pověry všeho druhu, různých projevů a zaměření: k nahlédnutí je pestrý vzorník sveřepé nenávisti k jinověrcům od zapšklých modliteb až někam po terorismus, vedle toho výběr vybledlých a vyvanulých tradic už o ničem, obsáhlý katalog rozechvělého splynutí s božskými silami a s energií a vibracemi dle vlastní volby, kontakt se záhrobím, recyklace duší, seznamy žádoucích obdarování a schopností a tak dál – jen těch krásných slibů co tu všude najdete a přísných zákazů a nařízení. Lidi mají na výběr, kam se dát: ochutnají tu, ochutnají tam, někdy to odstonají na duši a mohou hledat dál.

Já myslel, že když se řekne Bůh, bude hned všem jasno, a ono je to spíš naopak, jak koukám. Tak honem Bibli do ruky, abych se v tom líp vyznal – jenže s ní budu muset trochu pracovat. Však už jsme viděli, že je to vlastně mapa, co ji nakreslili dávní poutníci.

Napřed si tu mapu musím zorientovat, abych podle ní někam trefil. Pro začátek bych si měl ujasnit, že se chci orientovat podle Krista (má-li to být po křesťansku) a asi by to chtělo po apoštolsku upřesnit, že tím titulem (Kristus) míníme Ježíše, muže, jenž jest tichý a pokorný srdcem, nalomené třtiny nedolomí, do mrakodrapů letadlem se nestrefuje, do lidí kamionem nenajíždí, sílu před světem nedemonstruje a své zájmy po světě nehájí – protože od toho jsme tu koneckonců my, abychom po světě hájili jeho zájmy. Jaké?

Ježíš přece přišel jen kvůli tomu, aby se stal dveřmi, kterými se chodí k záchraně (to už cituju jiného autora, jednoho z evangelistů), a aby jeho ovečky měly život a měly ho v hojnosti. A že umřel, to bylo taky kvůli tomu.

Ale zpátky k mapě: Jsme poutníci, občas utržíme šrámy na těle i na duši (cesta je svízelná), k tomu četné modřiny (někteří bližní strašně dupou a mají děsně ostré lokty); to je náš svět. Někdy se to zkrátka tak semele, že se ďáblovi fandové chopí otěží a lidem se pak žije jak na galejích, ne-li na jatkách. To my si tady u nás léta Páně 2017 nemáme moc na co stěžovat, hele jak je teď na té pouti veselo, všechno to tu žije, všechno pulzuje, všechno je akční, však se podívejte:

„Mistře dobrý, žije se mi fajn, ale řekni, co mám dělat, aby to bylo správně a abych se ze sebe jednou nepozvracel?“ zeptal se kdosi. Co by? odpověděl Ježíš. Užívej atrakcí, užívej jich dobře – ale pokud jde o celoživotní putování, nezabydluj se ani na řetízkáči ani ve strašidelném zámku: vylez a pojď za mnou, vždyť tohle, co žiješ, ještě není cíl.

Jsou k tomu v té staré mapě dvě docela trefná podobenství:

Byl jednou jeden a ten všechno zkazil, prošustroval, zpřetrhal a poničil – a přece se směl vrátit (“marnotratný” se mu v křesťanské tradici přezdívá). A kdyby jenom vrátit: otec mu vyrazil naproti, nic mu nevyčítal a přivítal ho (zatímco spořádaný starší brácha opodál prudil). Tak to je obrázek víry jako vztahu, víry jako sebevědomí hříšníků, co jim bylo odpuštěno (Bůh nabídl milost, já ji rád přijal a půjdu v síle toho vztahu dál).

Anebo: Byl jednou jeden, který měl ukrutnou radost z odpuštění, jehož se mu dostalo – Pán mu dal do života startovní podmínky, o jakých se mu předtím ani nesnilo a taky na ně neměl žádný nárok. Měl radost ten týpek, a jak tak měl tu radost, potkal kohosi druhého a hned ho chytil pod krkem a že prý na něm nebude škodnej a tak („nemilosrdný“ se mu v církvi přezdívá). Tomuhle chlapovi víra ztvrdla na šutr („Milost Boží jsem sežral, moudrost jsem sežral a tebe, bratře, taky sežeru!“).

K sebevědomé víře marnotratného jsme zváni, napuchlé sebevědomí nemilosrdného se taky nabízí. Vyberte si.

A teď snad abych to celé shrnul:

Víra je vztah. A vztah, to je příběh – má začátek a děj a někam směřuje (pokud někdo donekonečna omílá, jak se obrátil a uvěřil, je to jako by si z dlouhého cestování vlakem pamatoval jen to, že na začátku nastoupil: to je dobře, že nastoupil, ale na celý příběh to nevydá).

Ten příběh jednoho dne začal a my v něm taky jedeme. Odněkud (to zařídil Bůh) někam (to taky slíbil Bůh). Jinak si životní cestu volíme sami.

Kéž bychom na rozcestích nezpanikařili a dali se nasměrovat, abychom nedusali někam úplně jinam než k té milosti, ke kralování Boží lásky v našem životě. Kéž bychom se nechali poponést přes překážky a močály, co jich po cestě číhá, a kéž bychom uměli posvítit i všem, kdo se bojí tmy a jsou celí vystrašení, jak a co bude.

Z biblické obrazárny si k tomu pro dnešek vyberme aspoň to, že

  1. Boží láska mě drží nad vodou a dost do mě investovala, víc než já do ní, tak snad abych moc nemachroval,
  2. Boží láska do mě investuje pořád, a tak se hodlám nebát a na životních rozcestích se pokusím nezapomenout, kam vlastně jdu a s kým.



Kontakt


Něco pro uši, pro oči i pro duši pro vás připravuje
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Jihlavě
Vrchlického 1
Jihlava

info@iprodusi.cz