Hlavní strana 1. setkání 2. setkání 3. setkání 4. setkání 5. setkání 6. setkání 7. setkání 8. setkání
Jak rychle melou boží mlýny? Prý pomalu, ale jistě. Doopravdy? Křesťané dost dají na bibli a tam nic takového není. Vždyť uvažte: kdo by podle téhle lidové moudrosti byl Bůh? Autorita, která čeká, až si nastřádáte dost průšvihů, a pak vás sejme a semele. Takováhle víra mě nebaví (víra v nebeského kata, co se převlíkl za mlynáře). Ona to s těmi božími mlýny vlastně ani není lidová moudrost, spíš jen přání těch dole: aby se napravilo, co je nespravedlivé, a že jednou už snad dojde i na gaunery, kteří se zatím ze všeho vykroutí. Nepochybně dojde, v rámci boží spravedlnosti dojde na nás všechny. Ale aby vás do té doby nepřiotrávilo zklamání nebo neužírala nenávist, naznačuje bible: neraďte božím mlýnům, co mají kdy dělat, je tu cosi důležitějšího, čeho si všímat.
Pokusím se o tom něco říct, ale protože mě na definice a na poučky moc neužije, pozvu vás (dnes i v příštích večerech) raději do biblické obrazárny k prohlídce pár biblických ilustrací. (Případná ponaučení si z toho prosím odvoďte už sami, dík.)
„Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu,“ říkává se v kostelech. Čím je člověk letitější, tím víc si asi uvědomuje důvodů a motivů, proč „není hoden“. Byly doby, kdy se byl Abraham ochoten s Hospodinem pohádat: „Srovnáš Sodomu se zemí, ale co ti spravedliví, co tam jsou, ty pozabíjíš taky?“ „Tak mi je přiveď,“ povídá Hospodin, „nebo je aspoň vyjmenuj.“ To je lehký, pomyslí si Abraham. I v malé vesničce ti jich najdu aspoň padesát, natož ve městě. Přemýšlí, počítá. Počítá, přemýšlí. „Ty,“ povídá po chvíli, „a nemohlo by jich být trochu míň? Třeba tak deset?“ „Mohlo,“ odvětil Hospodin.
Tak jo, deset, libuje si Abraham a dá se do hledání. Jenže jak se vlastně pozná spravedlivý, slušný, bezúhonný člověk? Podle čeho to měříte vy? Když jde pohřební průvod za rakví, ve které leží nějaký docela neřád, přemítají pozůstalí o tom, že měl ten člověk i nějaké světlejší stránky. Možná jsme mu měli pomoct, aby byl lepší. „No však,“ povídá si Abraham, „Sodomáci v rakvích ještě nejsou, žijí jako pěkní hajzlíci, ale snad by jim Boží odpuštění otevřelo oči. Tak aspoň deset slušňáků kdybych objevil...“
No jen to dořekni, Abrahame, povídá si dnes, po letech, kdy na to vzpomíná. Jen to dořekni, jak se pozná spravedlivý: Deset slušňáků aspoň takových jako jsem já. Jo, takhle jsem to tenkrát měřil – to jsem totiž ještě nevěděl, že spravedlnost Božích tvorů se přece neměří, ta se žije ve vztahu nás dvou před Boží tváří, ty a já. A taky jsem tehdy ještě nevěděl, že nejen ten sodomský dobytek, ale ani já sám nejsem hoden, aby Pán vešel pod mou střechu a uzdravil mi duši; já upřímně vzato ani nevěděl, že má duše potřebuje být uzdravena, a už vůbec jsem netušil, jak by se to mohlo zařídit.
A tak se Abraham ohlíží a vzpomíná – což je dobře, ohlížet se člověk má, aby viděl odkud jde a neztratil orientaci a taky aby neopakoval pořád dokola stejné zhovadilosti. Ohlížet se člověk má, ale zas ne moc – nemá bez přestání vejrat do zpětného zrcátka a vykládat, jak to bývalo zamlada, vždyť to důležité, co stojí za řeč, je teprve před námi (Boží budoucnost přece). Ovšem kdepak v Sodomě, tam to chodí jinak. Tam vám žila jedna a ta se ohlížela na ten svůj sodomácký mladistvý rauš tak důkladně, až ji to dočista uhranulo. Vytuhla, normální solný sloup.
„Pane, těch deset spravedlivých tak úplně nemám,“ uzavřel to tenkrát kdysi Abraham, „a kdyby jenom to: Ani já nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu.“
Čert ví, co ho to tenkrát napadlo, že se rozhodl jít nahoru na střechu. Rozhlíží se po městě a ejhle, sousedka. Nemá toho na sobě zrovna moc, je šumná, králi se točí hlava. Střih a detailní záběr, sousedka u krále doma. Střih, společná snídaně. Ještě jeden střih: „Jsem v tom, veličenstvo.“
Už je to tak, král David si pořídil novou ženu. Jenže – to je ta potíž – ona už jednoho manžela má (zrovna je na vojně). Kdo z nich teď bude tátou dítěte, které se jí narodí? „Zatracenej testosteron!“ pomyslel si David, když ten průšvih uvážil, ale nahlas řekl jen: „Jsi krásná,“ aby tu plačící holku potěšil; však měla na víkend jiné plány než se nechat ukamenovat za cizoložství. „Bylo to s tebou fajn, ale teď sypej domů. Já ti manžela nechám pustit z vojny. Jako že nic, dítě bude jeho a nikdo se nic nedoví.“
Jenže to nevyšlo: „Ostatní kluci, králi, bojují za tebe, za pravdu a za Boží lid a já bych měl jít domů? To nemůžu!“ zhrozil se tamten voják. Davida to zaskočilo: „Ten člověk bojuje za Boží lid a za mě, a já mu tady kradu manželku.“ Máloco člověka tak rozhodí, jako to, když někoho načapáte při konání dobra a sami se cítíte provinile. Tak ho David zkusil opít a doufal, že se jeho host ovíněn nějak dopotácí domů a časem si bude myslet, že právě této noci odstartoval svou otcovskou kariéru (a na Davidův úlet se nepřijde). Když někoho zlinkujete pod obraz (boží), už to není tak docela on, vnímá svět jinak a houby ví, co činí. Přesně to David zkusil, jenže ani tenhle pitný režim nezabral a voják chtěl pořád zpátky do boje, že nezradí. A pak to Davida napadlo: Nejlepší by bylo, kdyby v té válce padl.
Dost hrozná myšlenka, ale co naděláte, hrozným myšlenkám se neubráníte. David byl král a měl dojem, jak ho papaláši mívají, že může udělat, co chce, protože stojí nad všemi pravidly – máte-li tenhle papalášský dojem a třímáte-li skutečně v rukou moc, může na to někdo druhý ošklivě dojet. David tenkrát nelenil a vzkázal jednomu ze svých generálů, jistému Joabovi, ať tady toho vojáka nezapomene postavit někam do první linie, až to bude opravdu o kejhák, a ať ho v pravou chvíli nechá ve štychu (dostane za to jednou metál a ten voják taky, ovšem in memoriam). Chtěl se ho zbavit, jako se chce člověk zbavit špatného svědomí. Možná se ho David začal trochu bát, možná ho začal i nenávidět; to se těm, kdo vám ublížili, stává, že vás pak nesnášejí. Přál mu smrt a dočkal se.
Úlet v cizí ložnici přerostl Davidovi přes hlavu, teď už má na kontě i vraždu a bude muset hodně kličkovat a lhát. Překážející soused už nežije, ale klid to Davidovi nepřineslo. Ví to na něj generál Joab, co když ho začne vydírat? A co když to ví ještě někdo?
Když za ním přišel boží prorok Nátan, Davidovi došlo, že to kromě Joaba ví taky Bůh.
„Dopustil jsem se něčeho, co je v božích očích zlé,“ přiznal.
„Bůh ti to odpustí,“ řekl mu Nátan, „jenže to zlo, které jsi nastartoval a uvedl do chodu, to se ti bude strašně těžko brzdit.“
„To už je let, co jsem odborně nechal Betsabé ovdovět,“ vzpomíná David. „Však mi Nátan nahnal strach, když z něj vylezlo, že se to na mě v nebi ví. Řekl mi tehdy, že zlo, které vypustím z láhve jak džina, už nedokážu chytit zpátky dovnitř a zašpuntovat. Jak to je s tím džinem z láhve, to nevím. Jisté je, že jsem teď na útěku, jde po mně můj vlastní syn, touží po trůnu jak pes po uzeným a chce mě poslat do věčných lovišť.“
Je to tak, David je na útěku před svým vlastním synem. Po kapsách má ještě staré fotky a diplom, jak skolil Goliáše, ale to je mu teď všechno málo platné.
Synek zatím nechal v Jeruzalémě nastěhovat Davidův královský harém na střechu paláce, kam bude odevšad dobře vidět. Ať přivedou diváky a ať si přinesou foťáky a kamery, že jim ukáže, co je to pornoherec. David je z toho na nervy: vlastní syn mě zradil a ukládá mi o život, naparuje se jak nadčlověk, chová se jak podprase a co s tím můžu dělat já, Hospodinův požehnaný? Nic!
Jak tak utíká ze synkova dosahu, potká chlapa, Šimei se jmenoval, a ten po něm začal házet šutry a slovně ho častoval hnojem. Citoval bych ho, ale to můžu až po 22. hodině.
Generál Joab dostal nápad: „Já ho, králi, připíchnu mečem k zemi, co říkáš?“ Tamtoho vojáka (prvního manžela Betsabé) Joab taky odpravil a prošlo mu to, přemýšlí David, ale nechce opakovat své noční můry, a tak Joabovi tuhle státní vraždu zakáže, však mě před něčím takovým boží prorok Nátan varoval. „Nezabiješ,“ povídá David Joabovi, „co když má ten chlap pravdu, co když ty řeči o mně jsou vzkazy od Pána Boha?“
Neříká se mu to lehko, ale co když to tak je? A pak mu bleskne hlavou ještě něco: „Ty, Joabe, jestli se ti někdy dostane do rukou Absolon“ (to byl ten syn, před kterým David utíkal), „ne abys mu zkřivil vlas na hlavě!“ Další filmový střih, na zemi leží cosi, co připomíná prejt, a on je to Absolon; generál Joab ho rozmydlil na kaši. „Davide,“ povídá zkroušeně, stíhali jsme nepřátele a mě ti otravoval komár nebo co, tak se po něm párkrát oženu mečem, no nešťastná náhoda, znáš to, zrovna tam stál Absolon, sorry.“ David mu nevěří, ale co zmůže?
A zase střih, Absolonovo povstání neslavně skončilo, to už víme, a David se tudíž vrací zase zpátky jako král. A to se podívejme, potká chlapa, Šimei se jmenuje, ale už neháže šutry a nenadává. Právě naopak, klaní se až k zemi, přijmi slib mé věrnosti, ó králi (a všimni si prosím, že jsem k tobě přispěchal jako první a ještě nesu něco švestiček z vlastní zahrádky!). Sliz mu teče z huby s každým slovem, David se div nepozvrací a generál Joab dostane nápad, že by ho jako připíchl mečem k zemi teď, když ne tehdy (Joab nebyl moc nápaditý, dost se mu ty ideje opakovaly). „Nepleť se do toho,“ povídá Joabovi David a vzápětí přísahá: „Nikdy tě, Šimei, nezabiju, nikdy, slibuju, nemusíš se bát,“ a jde dál směr královský palác.
A ještě poslední střih v tomto příběhu. Spousta let je v nenávratnu a stařičký král David se klepe zimou v posteli a život mu utíká mezi prsty. Klečí u něj jiný ze synů, Šalomoun, a David mu udílí královské rady. A jak tak pronáší ta moudra, najednou se mu zableskne v očích.
„Víš, kdo je to Šimei?“ povídá třesoucím se hlasem. „Takovej slizkej gauner. Přísahal jsem mu, že ho nezabiju, tak si ho vezmi na starost ty, tys nic neslíbil. Nerad bych, aby umřel přirozenou smrtí.“
Co to do mě vjelo, co to tomu Šalomounovi radím, napadlo ho na chvíli, ale hned to zaplašil, zase se pochlapil a pokračoval ve státnických radách. „A generál Joab, víš který: o toho se postarej obzvlášť pečlivě, ten by potřeboval do hrobu hodně brzy, hodně brzy...“
Kdyby Bůh měl vážit na lékárenských vahách všechna Davidova plus a mínus, co by převážilo? A jak by podle vás dopadl generál Joab? Nebo Šimeí? Nebo já? A jak by Bůh asi oznámkoval vás?
„Pane, těch deset spravedlivých tak úplně nemám,“ uzavřel to tenkrát kdysi Abraham, „a kdyby jenom to: Ani já nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu.“
Tak snad aby to tu Hospodin ukončil, přemítá Abraham, já už s tím nehnu. Protože pokud jde o budoucnost – jestli vůbec nějakou budoucnost máme – na to já nemám, bez tebe to nepůjde, Bože. Jenomže ten bordel, co jsme z tvého stvoření vyrobili, ten chlív, co máme na duších – s tím, Bože, asi ani ty už nic nenaděláš.
Ba, jo, nadělá: Klíďo píďo se do toho chlíva narodil (však proto se mu říká všemohoucí, že i s tímhle malérem něco nadělá). A tak až se jednou ohlídnete a spatříte za sebou svou privátní sodomu, vězte, že i vás bude soudit sám Bůh, a sice podle toho, co se lze v Bibli dočíst o Kristu. Že on byl dobrej, to ještě neznamená, že vy jste dobří taky (jen se ohlídněte). Ale že zas tak moc dobří a čistí nejste, to ještě neznamená, že vás Bůh osolí a nechá ztuhnout jak paní Lotovou. U Boha se dosahuje spravedlností amnestií. Vyhlášením milosti. Mažu vám rejstřík, tak pojďte, praví Bůh těm, kdo o to hodně stojí (kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti).
Když se řekne slovo spasení alias záchrana, slyším za ním právě tohle: amnestii. V nebi vyhlásili všeobecnou aminu a blahoslavený, kdo o ni stojí. Víra vůbec neznamená nezajímavé šedivé živoření někoho, kdo má všechno zakázáno. Naopak, všechno je dovoleno (akorát že ne všechno je dobré pro vás a pro druhé). Zlo, které vypustíte do světa jak džina z láhve, se jen tak nepodaří nacpat zpět a zašpuntovat, tak si na to dejte pořádný pozor. „Jdi a už nehřeš,“ se tomu říkávalo.
Jdi a už nehřeš znamená česky s chutí do života a užívejte si ho na plný pecky neboli Bohu k slávě, bližnímu k užitku a sobě pro radost.
A ty boží mlýny? Na každého dojde. Soudit vás bude Bůh, já ne. Ani vy. Ale Bůh není kat převlečený za obsluhu nebeského mlýna. Bůh nabízí odpuštění – jdi a už nehřeš neboli s chutí do života a ať z něj máte pořádnou radost vy i druzí lidé, co žijí kolem vás.