Hlavní strana 1. setkání 2. setkání 3. setkání 4. setkání 5. setkání 6. setkání 7. setkání 8. setkání
Co je to boží dopuštění? Tak se říkává všelijakým událostem, kdy zešílí počasí, živly, technika, lidi, dav nebo nevím kdo a dějí se hrozné věci. Snad jako by Bůh dopustil, aby na nás dopadlo, oč jsme si koledovali – možná proto se tomu tak říká. Anebo je to možná jinak. Možná Bůh dopustil, abychom v těch děsných chvílích zvážili, jaký smysl má náš život, poohlédli se po léčivé lásce a naději a vyrazili jim naproti. Aspoň to tak vypadá v jednom nezvyklém obrazu z Bible:
Jednoho dne se prorok Elizeus postavil v městské bráně a poznamenal: „Zítra touto dobou bude míra bílé mouky za šekel a dvě míry ječmene taky za tolik.“ Pokud nevíte, kolik činí jedna míra a kolik šekel, moc vás ten prorokův výrok asi neohromí. Tak tedy vězte, že to řekl v situaci, kdy mouka nebyla ani za tisícinásobek, nebyla totiž vůbec. Krize jak blázen, město bylo v obležení, řádil v něm hlad a – jak uvádí předchozí biblická kapitola – koupit se dala (za nekřesťanské peníze ovšem) ještě tak oslí hlava nebo holubí trus. Dobrou chuť. Na krále se v téhle bídě obrátila jakási žena o pomoc: „Veličenstvo, se sousedkou jsme se dohodly, že napřed uvaříme a sníme našeho syna a příště sousedovic, ale když jsme snědly našeho, sousedka cukla, že svého nedá, sketa jedna lakomá, tak pomoz, králi!“
„Vida, kam až nás Hospodin dovedl,“ pravil na to král, „co dobrého byste od něj ještě čekali? Zrovna k němu se modlit je něco jako vlastizrada.“ Přesně to je chvíle, kdy Elizeus odvětil, že zítra bude jídla tolik a tak lacino, že nevyjdete z údivu. „To sotva,“ povídal jakýsi štítonoš, který tam zrovna obejdoval: „I kdyby Bůh otevřel nebeské propusti, tolik nebude.“
Tak se mrkněme, co tu kdo čeká od života a v co doufá (protože právě to nás obvykle hodně ovlivní). Obyvatelé města doufají, že nějak vyváznou z obležení a neumřou do té doby hlady. Aramejci, kteří je obléhají, by rádi pravý opak: ať se to moc netáhne, vyhladovět, zbourat a hajdy domů. Ošizená žena se domáhá spravedlnosti, tak jak si ji v zoufalství představuje: ať už sousedka vyměkne a taky pro přátele upeče svého synka. Sousedovic synek naopak doufá, že ho do trouby nedají. Uznejte sami, kdyby měl Bůh vyhovět všemu, v co lidi doufají a co žádají, neměl by šanci, vždyť to nejde dohromady.
Elizeus stál v bráně a přemítal, jak lidem vysvětlit, že když se řekne „Buď vůle tvá,“ je to lepší než se přetahovat o představy o životním štěstí; vždyť ty vaše představy nejsou kompatibilní, řekl Elizeus, jenže oni to slovo neznali. A o žádné „Buď vůle tvá“ nejevili zájem. „To jsou kostelní pindy z minulýho století a podívej se, kam vedou, tahle dieta je fakt dost drsná,“ řekli mu ti, kdo teď stáli frontu na vývar z oslí hlavy. „Nebojte se, však hlady neumřete,“ povídá Elizeus. „Jistě,“ odpověděli, „kdo se včas oběsí, hladu unikne.“
Elizeus byl Boží prorok, což je někdo, kdo má v popisu práce kupříkladu vytasit naději uprostřed kolektivní deprese. (Nebo varovat uprostřed všeobecného juchání.) Většinou mu nikdo nevěří a mají ho za blázna. Protože – kupříkladu – co dobrého čekat od Boha, když nám žehná autonehodami, rakovinou, prasečí chřipkou, povodní a hladomorem? opáčil jejich král. (Král, to je někdo, kdo mluví za svůj lid; někteří z nich to dělají bez ohledu na to, co je pravda a co je dobré; může plácat i nesmysly, ale protože je hlava státu, obvykle mu to projde. Boží proroci na tom bývají dost odlišně.)
Seděli tam poblíž brány čtyři malomocní a mudrovali, co si počít. Když tu zůstaneme sedět, je to stoprocentní smrt. Půjdeme-li do hladového města, leda to urychlíme, protože tam už se žerou navzájem a s touhle infekční diagnózou tam nesmíme ani ve snu, natož fyzicky. Jediný, kdo má jídlo, jsou nepřátelé, co nás obléhají, tak pojďme k nim. Nanejvýš nás zabijí, což proti ostatním možnostem není zas taková změna. A když nezabijí? Zkusme to, řekli si ti čtyři a přeběhli k nepříteli. Přesněji řečeno přeběhli tam, kde si mysleli, že ho najdou, jenže nepřítel už tam nebyl.
V královském paláci tou dobou stále ještě zasedal generální štáb se spoustou prognostiků a analytiků a bezradně se radili, co dělat, a Bůh už mezitím dávno jednal. A to je právě to: jednal pro ně, v jejich prospěch. Nepřátelům se přihodila taková divná věc: najednou se jim zdálo, jako by z dáli zaslechli přicházet obrovskou armádu, a raději se vypařili.
Tak to vidíte: každý v tom příběhu doufá v něco jiného (a jedná podle toho, pod vlivem svého doufání), ale skutečná naděje a životní směrovka tu zřetelně přichází shůry. Ti ve městě od Boha mnoho dobrého nečekali, naopak mu vytýkali hladomor, ale Bůh žádný hladomor neseslal, hladomor jim přivezl aramejský král. A zatímco Bohu v obleženém městě nadávali, on už za ně a k jejich dobru dávno jednal, ani o tom nevěděli.
Zvláštní vyústění nabralo tohle vyprávění. Trochu nečekaný konec všelijakých lidských očekávání, prognóz, diagnóz a doufání. Vybavujete si, co se občas zvěstuje v kostelech při požehnání? „Boží pokoj, který převyšuje všeliké pomyšlení.“ To, co se přihodilo tady těm, to opravdu přesáhlo jejich veškeré pomyšlení, a přece to byla skutečnost. Přišel Boží pokoj. Což neznamená, že teď už bude pro všechny zúčastněné všechno jenom snadné a průzračně čisté. Ještě nebude.
Malomocná čtveřice – když našla nepřátelský tábor pustý a opuštěný – se ze všeho nejdřív pořádně najedla a napila. Pak posbírali, co kde bylo ve stanech cenného, a někam to poschovávali. Rabování se tomu říká. Boží vliv alias Duch svatý však funguje a těm čtyřem se to přece jen rozleželo, rozsvítilo se jim v kebulích a probudila se v nich solidarita: „Nepřátelé jsou ti tam, je konec hladomoru, no přece si to nenecháme pro sebe, přece nenecháme druhé zbytečně trpět!“ I šli a vzkázali tu novinu po vrátném (k nikomu jinému ani nesměli, vždyť byli malomocní). Ať to vyřídí královi a všem: „Jsme zachráněni! V táboře nikdo, jen zvířata, vojáci jsou pryč a všecičko tam zůstalo, jak bylo.“ (Tedy skoro, rabování z pochopitelných důvodů zamlčeli.)
Pro město skvělá zpráva, dostavil se Boží pokoj! Jenže Boží pokoj obvykle přesahuje veškeré pomyšlení a král podle toho i jednal: když tu dobrou novinu uslyšel, zpozorněl a došel k závěru, že to bude nějaká léčka, hlavně na to neskočit. Takhle nějak se s nadějí zachází docela často. Potom se však král přece jen dal přemluvit, aby zkusmo vyslali zvědy. A skutečně, malomocní mluvili pravdu. Sice jsme nevyhráli (vždyť jsme vůbec nebojovali), a přece je nepřítel poražen.
Lid s jásotem vyrazil z města, hladu je konec. Umíte si představit, co následovalo: rabování číslo dvě, teď už s požehnáním krále. Bylo toho tolik, že bylo ve městě pak vše k mání za pakatel. Vždyť to na samém začátku Elizeus povídal, že to tak bude.
Prorok Elizeus v tom příběhu vypadá trochu jako zpravodaj z burzy, ale to podstatné, co říkal, nebylo v mírách a šekelech. Podstatná byla slova naděje uprostřed rezignované bídy a černých vyhlídek. Lidi mu moc nevěřili. Žili v té své rezignované bídě a černých vyhlídkách a Bohu měli za zlé, že to vůbec dopustil – od něj tedy žádné kloudné řešení nečekali. Elizeus přitom věděl, že právě od Boha kyne naděje, vždyť Hospodin za nás bojuje, aniž to tušíme.
Na začátku příběhu na tom asi nikdo nebyl tak špatně, jako ti čtyři malomocní: na jejich bídný konec by sázkové kanceláře moc výhodný kurz nenasadily. A ejhle, všechno může být jinak a poslední mohou být první. Ještě jste ani nestačili Bohu pořádně vyčinit, jak vám to zavařil, a najednou zjišťujete, že je Bůh s vámi, ne proti vám. Tady je k nalezení Boží vůle, nikoli v hladomorech. A někde v tomhle zjištění startuje naše životní šance, že se z živých nebožtíků změníme v člověky stvořené k obrazu Božímu.
Boží dary, jež dostáváme, je zvykem nestydatě rabovat, po nás potopa. Někde kradou mocní, někde malomocní a někde všichni. Může to skončit jinak než špatně? To se ptali už tehdy (a vyhlídky bídné). Boží láska fajn, jenže lidi fuj, tak kam to nakonec povede? A přece se stává, že se lidi nečekaně proberou k něčemu dobrému, jako tam ti čtyři. To je pak takové předběžné vítězství Ducha Páně mezi lidmi (podobně jako na nebi vyhráli nebeští kůrové nad ďábelníkem).
Koukli jsme na ty příběhy, brzy se zase rozejdeme a půjdeme si po svých a ejhle, možná zjistíme, že mouka podražila a benzín stojí víc než oslí hlava a holubí trus dohromady. Žádné velké nadšení z toho nekouká, jenže jsme mezitím viděli ten Elizeův obraz: Hele, Bůh nám zahnal nepřátele! Sice jsme nevyhráli (vždyť jsme tak moc nebojovali), a přece je nepřítel poražen. Bůh nám dopřál (s Kristem) vítězství. Právě teď přišlo spasení a království našeho Boha – no přece si to nenecháme pro sebe?!