Až bude (už zase) nejhůř

Jan Keřkovský

16. října 2022

V lidském slovníku se mezi nepříjemně často užívanými pojmy zabydlelo slovo krize. Finanční, hospodářská, klimatická, energetická, generační (a tak dál). Zrovna ta klimatická je docela dobrý příklad: Varování, že požadované tempo růstu tahle planeta dlouho nevydrží, se ozývají víc než půl století. Někteří lidé to nazývají hysterií a šílenstvím, případně terorismem. Takový názor jistě můžou mít, horší však je, jsou-li to politici a jako program nenabízejí nic lepšího než: „Pojďme žít včera.“ S ostatními krizemi se to má podobně: na nové a nečekané potíže se snadno dá zareagovat větou: „Když jsme byli mladší, byl svět ještě normální.“ Jenže i kdyby to tak bylo, do světa, kdy jsme byli mladší, se asi už nenastěhujeme. Nebo snad někdo víte jak?

Na přelomu 19. a 20. století se lidstvo nadchlo pro myšlenku pokroku a cílového blahobytu. Pak jsme si střihli příšernou světovou válku a zanedlouho další, to už se ty války začaly číslovat. Tento způsob pokroku zdá se mi poněkud nešťastný. Potom jsme na našem kontinentu začali bohatnout tak, že by naše prababičky nestačily koukat. Ještě nikdy v dějinách nebo­hatli všichni, vždycky jen vyvolení, ale i těm chudším se pak žilo líp. My a některé okolní země jsme si od padesátých let užívali reálného socialismu a jeho pětiletek, a tak jsme s tím vysněným bohatnutím nabrali zpoždění. Ale pokud se nás nezmocní závist, že jiní mají víc, docela si žijeme.

Vyrůstal jsem ve světě, kde platilo: Kdo se nefláká a pilně pracuje, ten bude mít větší možnosti a vyšší životní standard. Ale teď se to jaksi zadrhává: Inflace, ceny energií, válka za humny – důsledky toho všeho znamenají, že přinejmenším s tím standar­dem to půjde trochu ztuha, i kdybyste byli úplně nejpilnější. Do toho ta válka za humny: cítili jsme se jako obyvatelé jakž takž pokojného kontinentu, a to teď taky bere za své. Spousta lidí to cítí jako těžkou křivdu a zklamání. Co s tím?

Jsem farář, řešení nemám, ale aspoň kouknu Bible, která zachy­cuje zkušenosti spousty generací. „Všechno, co se bude dít, už tu bylo a co se dělo, bude se dít zas,“ povídá tam autor s přezdívkou Kazatel. Asi není důvod mu nevěřit: Všechno už tu někdy nějak bylo, mění se však kulisy, v nichž žijeme, a ty se poslední dobou proměňují rychleji, než jsme dosud byli zvyklí a než na to stačíme reagovat.

Na úplném začátku Bible je pár kapitol, které nejsou z dějepi­su, ale snaží se odpovědět na otázku, co je člověk. Žije v učině­ném ráji, ale má problém: Nemůže dělat úplně všechno, co by chtěl, protože není Bůh, a když to přece jen zkusí, být jako Bůh, už to zas nebude ten ráj. „To jsou kecy,“ řekl na to had našep­távač. „Máte na to, tak nebuďte blbí a dopřejte si, co hrdlo ráčí.“ A jak praví Jiří Suchý, hrdlo ráčí, hrdlo ráčí hodně, protože hrdlo je vůl (však se mu říká vole) a je mu úplně jedno, že je za ním taky nějaký žaludek a střeva a tak. Cokoli uděláte, budete muset nějak vstřebat. Asi vám z toho občas nebude nejlíp.

„Být jako Bůh. Nikdo nás nemá co omezovat.“ To zní dobře, pro oči je tohle ovoce lákavé, sliny se sbíhají, pojďme to okoš­tovat, jak to bude dál. Ochutnali tedy a v pozdějším rozhovoru s Bohem to Adam popsal, jak to bylo dál: „Dostali jsme strach. A radši jsme se schovali, protože nám došlo, jak jsme ohrožení, bezbranní, nazí.“ A když se Bůh zeptal, jak na to přišli, následo­valy pokusy, kde najít viníka a jak to na něj hodit.

„Co se dělo, bude se dít zas, nic nového pod sluncem,“ říká starověký autor přezdívaný Kazatel. Co generací už si tamtoho hada našeptávače vybralo za svého guru a vůdce. A bylo po ráji: v manželství, v rodině, v práci, mezi přáteli, v obci, všude. Když chtěli naši předkové někomu namlátit, připnuli si v Božím jménu na dres kříž, kalich, půlměsíc, co bylo libo a co bylo v kraji zvy­kem. Imámové a patriarchové si přivlastnili Boží pravomoc, když jim dodnes slibují, že padnou-li v boji za ideál svého guru, jsou jim hříchy automaticky odpuštěny a šup na nebe. Moderní svět – možná i proto – Boha odložil mezi veteš, ale moc si tím nepo­mohl: místo kříže se na dres připne národ, kultura, pokrok nebo vlastenectví a hr na ně! A dál? Dál už je jen ten strach. Zjišťujeme, jak nazí jsme a bezbranní a jak nám všichni hrozí a že po nás jdou. A přitom to v ráji bývalo prý tak fajn, pojďme žít včera, než se to pokazilo.

Zhruba před sto lety pravil jakýsi domorodý náčelník památnou větu. To když ho odkudsi převezli do Paříže a po pár dnech se ptali, co ho na civilizaci, jak ji neznal, ohromilo nejvíc. Neobdivo­val rozvod elektřiny ani spalovací motory, ale něco jiného: „Jak může tolik lidí chodit po ulici neozbrojených?“ Že si při setkání podáváme pravici, to je prý pozůstatek signálu, že u sebe nemám (proti tobě) zbraň. Tolik lidí, a jít mezi ně beze zbraně? To bylo tomu náčelníkovi fakt divné. A nám se tu rýsují obrysy něčeho, co taky umí být v krizi: důvěra.

Když si koupíte něco k jídlu, důvěřujete, že vám to obchodník neotrávil. A autobus že pojede, kam má, a ten za volantem že umí řídit a doktor že tuší, co vám je a jak to léčit. Obchodník zase důvěřuje vám, že mu nedáte padělané peníze. Bez téhle základní vzájemné důvěry by se náš svět zadrhl. Je nezbytná a přitom nenápadná a člověk o ní moc nepřemýšlí. A funguje – než vás nějaký guru přesvědčí, že pozor, stále jste na mušce, někdo na vás má pifku, sirotci nás, jen co povyrostou, všechny pozabíjejí a kdekdo vám jde po krku. A už je to tu zas: nazí a bezbranní tvorové si pěstují pocit, že jsou terčem spiknutí temných sil, a podezíravě větří, kdo za to může (Soros je teď oblíbený viník, případně Gates a pár dalších a opakovaně jsou favority Židé). A už je tu tísnivý pocit, že nás Bůh hodil přes palubu (jen se to dnes říká jiným slovníkem). Tak tohle tu, přátelé, bylo už mnohokrát, opět nic nového pod sluncem. Mrzuté je, že duše bez důvěry je duše nemocná. Ne-mocná, ochromená, bázlivá. I tu nejzazobanější banku položí, když jí klienti přestanou důvěřovat. I to nejhezčí manželství na vzájemnou nedůvěru zajde. To by bylo, aby se to nepodepsalo na mně, když nikomu nevěřím a jsem kvůli tomu jaksi sám. Nahý, opuštěný, vydaný všanc a bezbranný.

Až bude nejhůř, ono to nebude poprvé. Strach si lidi osedlává odedávna, kazatelé nenávisti tu byli vždycky a zmatek v ochro­mených duších tu taky vždycky byl, nic nového pod sluncem. Tak až teda zas jednou bude nejhůř, asi bych se pro začátek poohlédl, kde jsem poztrácel důvěru, že mě druzí budou respektovat. Je v tom vždycky kus naivity (na niž můžu doplatit), ale taky kus odvahy – jen zbabělec se druhých radši bojí. Tak přinejmenším tohle člověk může aspoň pro sebe udělat sám.

Mezitím pofrčí kolem pokrok. Je fajn, leccos dokáže, ale věřit mu, že vyřeší trable ne-mocné lidské duše, to není dobrý nápad. Kulantní nabídky, že když dnes není dobře, pojďme žít včera, mi taky nepřijdou geniální a pro mladší generace to nepůsobí jako lákadlo, ale jako strašák, když vidí, kam to generace dědků v čele těch a oněch států přivedla.

Až bude nejhůř – nikoli celé planetě, ale vám osobně – pak přijdou na řadu slova, která bez dovolení ocituju z textu ekono­ma Tomáše Sedláčka:

Nakonec bude záležet na tom, jak jste byl(a) dobrý(á) pro své děti, jak jste se chovali k rodičům, kolik dobrých kamarádů a přátel za život jste získali, kdo s vámi bude chtít trávit čas. A také na na tom, jaké věci vzbudily oheň vašeho ducha a jak zajímavý­mi lidmi jste byli. Ať již nastane atomová válka, ekologická kata­strofa či se ekonomika bude dál vyvíjet do blahobytu, o kterém se nezdálo ani nám, natož našim dědům – veškeré peníze, majet­ky, kontakty, pojištění či dovolené vám budou k ničemu, pokud budete blb, se kterým nikdo nechce být déle, než je třeba.

Když lidem – i těm smutným anebo zapšklým – vstoupí do života láska a důvěra, to se pak dějí věci, že nestačíme žasnout: ztraceným případům svítá, odmítnutí mají šanci na návrat, zklamaní na potěšení a zakřiknutí na dobrou zprávu o tom, že Boží naděje svítí i do té nejtemnější tmy a do nejtmavších zákoutí lidské duše.

Tak až to s námi bude zase jednou nahnuté, buďte autentičtí a kurážní a co možná bezúhonní. Usilujte o spravedlivé ukončení sporů a nezapomeňte mít radost ze života, protože k tomu je důvodů pořád ještě překvapivě dost.